Udělit metál marodící Popelce či Karlu Weirichovi in memoriam je sice větší jistota než připnout medaili Jaromíru Jágrovi. Pan Zeman však šel dále. Ocenil jednoho z nejzajímavějších biskupů, několik výrazných domácích byznysmenů, dotkl se těžkých začátků života u babyboxů a neopomenul ani hořké konce, které hospicová péče dělá snesitelnější. Ne že by mezi dekorovanými nebyla sporná, až krajně sporná jména, ne že by z nich nebyla cítit silná východní linka, ale zkusme se přes ně v tuto chvíli přenést. Výčet těch nesporných je daleko delší.
Pokud je Zemanovým stylem rozdělovat národ a obracet se jen ke svým, včera učinil výjimku. Jako by na Hradě naznali, že neřízenou střelou může být opoziční politik a provokatérem možná i premiér, ale od prezidenta a ve svátek obzvlášť národ vyžaduje něco úplně jiného: nadhled a důstojnost. Je sice smutné, že se radujeme z něčeho, co by mělo být samozřejmé, ale díky aspoň za to.
