Obzvláště jarní krácení spánku je protivné. Rodiče školáků a předškoláků to vidí ostře: náhle je večer světlo, takže se nedaří nahnat pacholata do pelechů, ráno je pak za tmy nejde zpod peřiny vytáhnout. Rozdurděné jsou i některé sensitivnější povahy: těší se na jaro, chytají se každé přibývající minuty a najednou pic kozu do vozu – zase je o hodinu tmy víc.
Změnu času nehájí ani velké fabriky, ani energetici, natož lékaři – ale letní čas, ten zaumný způsob sebetrýznění nejen západního světa, je tu stále s námi. To je na celém vynálezu, jejž poprvé praktikovalo válčící Německo před 102 lety, nejvíce fascinující. Nejde to.
Většině lidí je letní čas lhostejný. Dobře vědí, že svět i jejich rodina má milion důležitějších starostí. Menšině leze krkem, ale ta menšina je zmatená a neorganizovaná. Na zrušení změny času nikdo nevydělá, takže nikdo nezaplatí lobbisty ani reklamní agentury. A tak je tady letní čas, respektive pravidelné posouvání hodinek, s námi už skoro čtyřicet let.
Jen zlomek lidí žije přirozeně, podle světla a rytmů přírody. Většina z nás se řídí hodinkami a je vcelku lhostejné, zda budeme žít podle normálního, nebo letního času. Jen to střídání je nonsens a mělo by skončit. Otázka pro naši moderní a vysoce racionální společnost zní: dokážeme se toho sebetrýznění zbavit? Rusko to zvládlo už před lety, ale co my?
