Bilancování je stejně kormutlivé jako dnešní počasí: před jedenácti měsíci nás opustil nejvyšší velitel revoluce, před pár dny odešel ze Senátu jeden z posledních disidentů a za pár měsíců odejde z čela státu skutečný motor transformace. Zatímco dobří odcházejí, přicházejí jiní. Na prezidentský stolec se sápe kariérní komunista, kariérní úředník a náhle i kariérní prezident.
ČTĚTE TAKÉ |
Jedna věc je v tom všem kalu radostná: máme, co jsme chtěli. Komunisté jsou tak silní proto, že většina z nás se neobtěžovala jít k volbám. Do čela země se hrne bývalý bolševik proto, že skutečné osobnosti - od předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského přes rektora VŠE Richarda Hindlse (zleva) až po profesora Cyrila Höschla či bývalého ústavního soudce a ombudsmana Pavla Varvařovského (zprava) - o křeslo neprojevily zájem. Jako voliči nechodíme k volbám (63 ze 100), jako lidé přenecháváme správu věcí veřejných šíbrům z Věcí veřejných. Proč? Jsme zklamaní, že se listopadové snění nenaplnilo?
Temný sloupek musí končit nadějně: bohu díky za třeboňské gymnazisty a jejich vrstevníky. Nejsou v pasti „snů a tužeb 17. listopadu“. Budují si normální zemi, protestují podle svého poznání - a brzy už budou volit.