Tuto nadpolitickou rovinu prezidentského řadu svým způsobem udržoval i Václav Havel, ba dokonce i Václav Klaus. Ostatně prezidentské milosti, které vlastně nejsou „z tohoto světa“, ale přicházejí mimo systém spravedlnosti, výjimečnost prezidentského úřadu dokazují nejlépe. Současný hradní rezident svůj úřad definitivně odkouzlil: milosti neuděluje a chová se nikoli jako z Boží vůle král, ale jako hospodský bavič. Budiž mu přáno, paradoxní však je, že roli nadpozemské spravedlnosti přebírá občas Ústavní soud. Jako v případě muže, jenž jako dítě přežil koncentrák a až v penzi (a po všech restitučních lhůtách) zjistil, že mohl žádat o návrat domu po svých předcích.
Pavel Hoffmann byl říšskou mocí transportován coby čtyřletá „osoba židovského původu“ do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Přežil jako jediný z rodiny, ale o majetku dědečka a babičky se dozvěděl až v důchodu, kdy pátral v archivech po osudu svých předků. Obecné soudy jeho snahu o vrácení domku (v němž je dnes policejní služebna) zamázly – až Ústavní soud připomenul mimořádné okolnosti případu.
Pan Hoffmann je ročník 1939, je mu tedy sedmasedmdesát let. S ministerstvem vnitra se soudí od roku 2007, teď se vše vrací na začátek. Přejeme mu pevné zdraví, aby se další soudy už tak netáhly.
