Kdo jsi bez viny...

Jarek Nohavica říkal „estébákům“ něco, co už stejně věděli? Já jsem se zase v sedmdesátých a osmdesátých letech podílela na deformaci charakteru gymnaziálních studentů. Nevzpomínám na ty doby často, ale bouře ve sklenici vody kolem potenciálních amerických radarů v Brdech a „odhalení“ písničkáře a básníka, kterého si už léta vážím, mě k tomu přimělo. Jsou chvíle v mé kantorské minulosti, za které se dodnes stydím. Například když jsem se musela jako třídní učitelka v čele svých maturantů jít klanět obrazům zvěčnělých sovětských prvních tajemníků. Nebo když – ve stejné pozici – jsem musela vést třídu, opatřenou holubicemi míru, na příbramské náměstí manifestovat, jak velice si přejeme mít v Brdech sovětské raketové základny. Musela jsem? Asi ne. Bůh (ve kterého jsem tenkrát ještě nevěřila) mi – jako každému člověku – dal svobodnou vůli. Přesto jsem uhýbala tlaku. Není na mě kohokoliv soudit. Ale vím, že i mezi těmi, kdo ukazují prstem a malují strašáky, je řada těch, kteří přinejlepším – byť možná nesouhlasně – mlčeli. Nebo byli tak bezvýznamní, že režim nezajímali. Nebo byli ještě dětmi …  Prostě, jak říká Ježíš: Kdo jsi bez hříchu, hoď první kamenem. Škoda, že se mezi dnešními lidmi cit pro vlastní hřích jaksi vytratil.