Podle statistiků naše ekonomika sice rostla meziročně pětiprocentním tempem, tedy přibližně o půl procenta hrubého domácího produktu. Přitom neuvěřitelných 8,4 procenta HDP od nás každoročně podle posledních oficiálních čísel odteče do zahraničí. Zahraniční mateřské koncerny tak z českých firem odsají nějakých 400 miliard korun na zdaněných dividendách. Dalších zhruba 700 miliard ale podle odhadů každý rok zmizí prostřednictvím takzvaných transferových cen neboli nejčastěji různých plateb za pronájem značek, IT systémy, či „manažerské poplatky“. Nebo se prostě výrobek z české továrny odveze za hranice, tam se mu přelepí cedulka a prodá se klidně i zpět za několikanásobnou cenu, třeba jako součástka do autoprůmyslu. A z toho se už daně neplatí a také produktivita českých zaměstnanců je nižší než toho, kdo přelepuje cedulky.
V české ekonomice tak každoročně fakticky chybí prostředky ve výši celého dalšího státního rozpočtu. A to prostě někde být vidět musí. Ne že by se snad nedej bože měly odevzdat státu, ale mohly by jít na mzdy a investice soukromníků, což by v důsledku bylo opravdu vidět. Nic proti cizím investorům, ale jak se píše i v předloňské vládní analýze: odliv výnosů už od roku 2005 převyšuje příliv nových zahraničních investic a reinvestic a toto číslo nadále stoupá. Můžeme tak nakrásně růst seberychleji, dokud ale neucpeme onu díru v ekonomickém sudu, jen tak ho nenaplníme.
