Lepší filmy bez státní podpory neočekávejme

Mimořádně příjemným překvapením pro všechny milovníky filmu byl čtvrteční úvodník prezidenta republiky. Václav Klaus v něm uvažuje o významu filmového umění v reakci na smrt dvou velikánů tohoto oboru – Ingmara Bergmana a Michelangela Antonioniho. Od člověka, který dosud o filmu hovořil výhradně jako o byznyse a pro jeho nejvýznamnější tuzemské představitele Jiřího Menzela, Věru Chytilovou nebo Zdeňka Svěráka měl pouze slova pohrdání a nakonec loni odmítl novelu kinematografického zákona, je to neuvěřitelný obrat v myšlení! U jindy tak konzistentního politika to musí překvapit. Přiznávám se, že prezidentovo odmítání „Shreků, Harry Potterů, Tmavomodrého světa, Obsluhoval jsem anglického krále a Pupenda“ mě – byť mohu být považován za potrefenou husu - opravdu těší! Tyto filmy jsou totiž těmi díly, rozuměj produkty, které se bez státní nebo veřejné podpory nakonec opravdu možná obejdou, pokud na ně přijde tak obrovské množství diváků a navíc je ještě zaplatí zahraniční koproducenti. Prezident se ovšem přiznal, že postrádá díla mimořádného uměleckého dopadu, jaká tvořili třeba Bergman nebo Antonioni, tedy tvůrci pracující v podmínkách kinematografií bohatě podporovaných státem. Bergman je, i přes svou nespornou genialitu, nemyslitelný bez kontextu kulturu podporujícího poválečného Švédska. Bez státní podpory filmového průmyslu se totiž, pane prezidente, ničeho lepšího, nežli Pupenda nebo Shreka, prostě nedočkáte. A to ještě spíše Shreka 3 nebo Po hlavě do prdele. Ale jak napsal Přemysl Ruth: „Jestliže v dějinách zákonitě na jednoho Moliéra připadá šestnáct Ludvíků, je vůbec k neuvěření, že se ještě hrají komedie…“