Pokud strana přežije, dříve nebo později jedna všeobecná tendence převáží a začne stranu definovat. Rozdělení strany se většinou vyřeší tím, že někdo vyhraje pořádně a v celé zemi. Jako Dwight Eisenhower v letech 1952 a 1956. Strana se tehdy profilovala spíše jako středová a uměřená. Po rozhodujících vítězstvích Ronalda Reagana v letech 1980 a 1984 se profilovala jako konzervativní. Různé názorové frakce to nakonec pochopí, utlumí svůj vzájemný boj a jako kousky železných špon následují magnet. Článek je zde.
V tuto chvíli to vypadá, že budoucnost konzervativní strany spočívá v ekonomickém populismu a sociálním konzervatismu. Bude to konzervativní strana s určitým Trumpovým vkladem. Pokud ten vklad bude v nepředvídatelnosti, v pokračování divokého stylu a v příklonu ke konspirativním teoriím, bude strana prohrávat. Jestliže ten vklad bude v politickém obsahu, může vyhrávat.
Budoucí Republikánská strana zůstane určitě populistická a nacionalistická. Vyšší státní útraty budou pokračovat (aniž se to bude příliš zdůrazňovat), ale budou to útraty více konzervativní: na policii, bezpečnost, obranu apod.
Strana se nebude tolik zajímat o otázku zdanění kapitálových zisků nebo o to, co je dobré pro korporace, a určitě nebude škrtat žádné sociální dávky ani nároky.
Skepticismus ohledně velkých zahraničních „křížových výprav“ bude pokračovat. Pováleční republikáni byli internacionalisté a intervencionisté. Demokraté taktéž. Budoucí Republikánská strana bude internacionalistická jen do určité míry. Svět si mezinárodní angažmá Ameriky bude vynucovat, obchodní dohody se budou uzavírat i nadále, ale nic už nebude jako dřív.
Konzervativní obrana svobod proti Robespierrům (původně z univerzitního prostředí) – proti všemu, čemu se říká politická korektnost – bude pokračovat. Co se rasismu týče, slovy senátora Tima Scotta Amerika není rasistická země a vždy bude mít prospěch z toho, že si bude pamatovat, že rasismus je hřích a neřest ignorantů. Lidé jsou ale plnohodnotné bytosti, duše a charaktery a nedají se redukovat na barvu pleti a zemi původu.
Jak je to s Trumpovým kultem? Proč tolik trumpovců trvá na tom, že má být Trump ve středu věcí? Proč se před ním tolik klaní? Někteří berou respekt k Trumpovi jako respekt k sobě samému. Oni jsou slovy Hillary Clintonové zavrženíhodní (deplorables), ale pomohli nově definovat priority svojí strany.
Měli by se ale probudit. Nemohou vyhrát volby bez klasických republikánských voličů. Mohou vyhrát s trumpismem, ale prohrají s Trumpem, jako se už stalo.
Trump je uvadající figura. Tváří se, že je strašně mocný a důležitý, a reportéři z toho dělají titulky. Musí se ale věnovat vyšetřováním, právníkům, má svůj věk a chce hrát golf. Jeho informačním nástrojem je blog. Jeho podpora v průzkumech klesá, balon splaskává.
Události 6. ledna změnily všechno. Říká se, že pro Trumpa hlasovala 74 milionů lidí, jenže spousta nich si přitom drželo nos a po 6. lednu si řekli dost. Není to tak, že 74 milionů lidí jsou trumpisté. Spíše to prostě nejsou voliči demokratů.
Co pomůže republikánům se sjednotit? Jako obvykle to bude politika demokratů. Inflace je na vzestupu, jižní hranice je rozvrácená. A Bidenova administrativa ustupuje progresivní kultuře a protipolicejnímu hnutí. Ustupuje se silným učitelským odborům, protože učitelům se nechce učit.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
