Martin Wolf se v FT vyjadřuje k pomoci Ukrajině a konstatuje například, že „Západ si nerad myslí, že je ve válce s Ruskem, ale ruská vláda si myslí, že je ve válce se Západem“.
Ohledně ekonomických reforem, které Ukrajina potřebuje, cituje Anderse Åslunda. Ukrajina potřebuje zavést tržní ceny všech energíí, což odbourá korupční podněty na nejvyšší úrovni a odstraní potřebu dotací. Ukrajina potřebuje odstranit desítky inspekčních agentur, licencí, povolení a certifikací.
Západ ale musí Ukrajině pomoci. Wolf konstatuje, že důvody pro ekonomickou pomoc Ukrajině jsou morálně a politicky zcela přesvědčivé. „Západ má dostatek zdrojů k tomu, aby dokázal tamější ekonomiku stabilizovat, pokud tedy nedojde k masivní ruské invazi. 27 miliard dolarů je mnohem méně než 0,1 procenta kombinovaného ekonomického výstupu USA a EU. Podle Wolfa je to malá cena za to, dát šanci k zabezpečení velké stabilní demokracie na evropském Východě.“
Abychom pořád nepřinášeli špatné zprávy (hlavně z eurozóny), agentura Bloomberg dodala krátkou reportáž o tom, že španělské ekonomice se daří lépe, než se čekalo. V Madridu se dokonce otevírají nové bary, hospody a kluby (předtím se pár let jen zavíraly) a je tam prý docela veselo.
ČTĚTE TAKÉ: |
Ceny se v lednu meziročně snížily o 1,5 procenta, ale k odkládání spotřeby to nevede, naopak levné energie pozvbuzují maloobchodní prodeje, které v prosinci vrostly nejvíce za deset let. Důvěra domácností je na předkrizové úrovni, zvedá se domácí poptávka, uměřeně rostou reálné mzdy. Španělská ekonomika ohledně růstu předběhne tři největší eurové ekonomiky. Letos se má zvednout o 2,3 procenta. příští rok o 2,5 procenta. Průměr eurozóny má letos být 1,3 procenta a příští rok 1,9 procenta.
Dodejme však, že Španělsko má po Řecku stále největší nezaměstnanost v celé Evropě, levicoví populisté získávají na síle, firmy se stále zbavují úvěrů, a pokud znovu vypukne „řecká krize“, může se Španělsko znovu infikovat.
Pro Český rozhlas Plus jsem včera napsal o řeckém vyjednávání a diplomacii toto.
Obecně platí, že to, co se slíbí, se pak má taky udělat nebo dělat. Tak to má alespoň platit ve slušné společnosti. Jenže v politice, a zvláště v tématech týkajících se rozpočtu, to platí leckdy naopak.
Zní to sice cynicky, ale mnohdy je naopak nejhorší, když politik po volbách opravdu dělá to, co předtím slíbil.
Proslulé je v tomto ohledu Maďarsko. Tamější vlády od poloviny 90. let a ještě po valnou část minulého desetiletí opravdu po volbách dělaly to, co před volbami slíbily, bez ohledu na to, zda se jednalo o vlády levicové, nebo pravicové, resp. ze začátku plnily sliby vlády levicové a pak i pravicové.
Zvyšovaly se bezhlavě platy úředníkům a státním zaměstnancům, zvedaly se důchody důchodcům, rozdávaly se peníze z rozpočtu hlava nehlava.
Jan Macháček také napsal: |
Výsledek byl, že to Maďarsko přivedlo do obrovské fiskální krize, do vleklé recese, a situace byla o to horší, že když přišla zvenčí globální finanční krize po roce 2008, dopadla na Maďarsko obzvláště tvrdě, protože už předtím nebylo v ani trochu dobré kondici.
Špatně se to píše, ale někdy je zkrátka lepší slibující politik lhář a cynik (jednající pod heslem hlavně třeba vyhrát volby a pak už to je jedno) než slibující politik „plnič“, jinými slovy Mirek Dušín, vzorný „plnič“ populistických slibů.
Nebylo možné si na tuto zkušenost nevzpomenout, když člověk sledoval novou řeckou vládu. Místo aby po volbách začala brzdit, zahájila týdenní arogantní a neústupnou jízdu po Evropě, kterou snad ani nemohla považovat za vyjednávání.
V neděli pak promluvil řecký premiér v parlamentu, a místo aby podle očekávání předvolební rétoriku zmírnil, v podstatě spíše přitvrdil a ještě přitopil pod kotlem.
Nebude se ustupovat škrtacím fanatikům z Berlína a Frankfurtu, nebude se privatizovat, bude se zvyšovat minimální mzda, budou se přijímat propuštění úředníci.
Během úterka začala řecká vláda změkčovat rétoriku. Vláda prý nevykolejí rozpočet ani nechce roztrhat záchranný plán. Trhy to sice přijaly pozitivně, ale konkrétního je známo málo a nevíme, jak bude protistrana, tedy zástupci věřitelů či tzv. trojky, ochotna k ústupkům.
Kromě slibů ještě jedna poznámka. K tomu, aby člověk v diplomacii něčeho dosáhl, musí mít spojence, nejlépe pak celou jejich síť, kterou si má včas důmyslně budovat. Řecko ale v rámci eurozóny žádné spojence nemá.
V tomto ohledu ale Řecko není samo.
Bill Emmott, bývalý šéfredaktor The Economistu, píše v dnešním komentáři pro Financial Times, že Řecko dělá něco, co by se dalo nazvat „britská chyba“.
Když Řecko stojí samo proti 18 členům eurozóny, je to tatáž fatální chyba, jako když Británie stojí proti 27 zemím EU. Oba hrdé národy mohou nakonec skončit mimo EU a obě země mají podle Emmotta formulovat své požadavky a zájmy tak, aby z nich měly prospěch i jiné země než samotné Řecko nebo samotná Británie.
Řecko by mělo formulovat požadavky především obecně a Británie by měla předvést, že lze zůstat mimo eurozónu a dokázat liberalizovat evropský trh služeb a nebýt diskriminován.
(Cynik by možná dodal, že před pár lety britský premiér David Cameron spojence ještě měl, Mirka Topolánka a Petra Nečase.)
