A je to důležité pro každého Evropana, protože právě tohoto hraběte lze považovat za jednoho z „vynálezců“ Evropské unie. Kniha se dočkala recenzí v britském tisku, například ve Financial Times z pera Tonyho Barbera. Hrabě se narodil v Japonsku, ale vyrůstal na zámku v Poběžovicích v západních Čechách. V roce 1921 o sobě napsal:
„Můj otec byl Evropan s vlámskými, řeckými, polskými, německými, ruskými a norskými aristokratickými kořeny a moje matka byla z japonské střední třídy. Proto nemám žádný exkluzivní pocit, že bych náležel k nějaké národnosti, rase nebo třídě.“
Coudenhove-Kalergi byl autor, intelektuál a prezentoval svou víru v evropské sjednocení od konce první světové války do svého skonu v roce 1972. Nikdy nezastával žádný úřad, ale v salonech kontinentální Evropy byl oceňován.
Je stěží uvěřitelné, kolik jeho myšlenek se v Evropě od 50. let do dneška uskutečnilo: společná měna, celní unie, charta lidských práv, společná hymna. Stejně zajímavé je, že v anglicky mluvícím světě je dnes prakticky zapomenut, což nebyla pravda po válce, protože třeba Winston Churchill si ho osobně velmi vážil.
Hrabě publikoval svůj nejznámější spis Pan-Europa v roce 1923 a o rok později založil Panevropské hnutí. To se sice nestalo masovým politickým hnutím, ale Coudenhove-Kalergi si získal velkou pozornost leckoho: od francouzských státníků po rakouského kancléře Ignaze Seipela.
Neochota vstoupit do politiky omezovala jeho vliv, přesto je důkazem jeho významu, že se proti němu leckdo důležitý vymezoval. Nacionalisté nesnášeli jeho myšlenky a pragmatici ho považovali za nepraktického. Berlínský list Politische Wochenschrift ho prohlásil za „narcise sklánějícího se nad evropským jezerem, ve kterém hledá svůj vlastní odraz“. William Tyrrell, náměstek britského ministra zahraničí, ho označil za „hluboce nepraktického teoretika“. A Adolf Hitler ho poctil pojmenováním „kosmopolitní bastard“, což se dostalo i do názvu nové knihy.
Hrabě leccos neodhadl. Benito Mussolini ho nejprve zaujal jako možný spojenec pro sjednocení Evropy. Sjednocení pro něj bylo svého času důležitější než to, jestli ho prosazuje demokrat, nebo autoritář.
MACHÁČEK: Německo přiostří vůči Číně |
De Gaullovi v roce 1962 napsal, že OSN, která se plní novými africkými dekolonizovanými státy, „představuje pro Evropu a celou bílou rasu největší nebezpečí od dob Čingischána“. Zajímavé je třeba to, že jeden ze zakladatelů Evropské unie, francouzský státník Jean Monnet, hraběte ani jednou nezmínil ve svých pamětech.
Hrabě chtěl vytvořit politicky, hospodářsky a vojensky jednotnou Evropu. Malé i velké národy měly mít rovnocenné postavení. Evropě to mělo napomoci zachovat své upadající globální geopolitické postavení a stát se protiváhou velmocem, zejména Sovětskému svazu a USA. Nebezpečí z celosvětového hlediska Coudenhove-Kalergi spatřoval především ve třech masových hnutích: bolševismu, nacionalismu a islámském fundamentalismu. Poslední postřeh je na svou dobu pozoruhodný.
Na „demokratický deficit EU“, o kterém se mluví, by Kalergi moc neslyšel. Evropská vláda podle něj měla pracovat pod „supervizí vybraného tělesa informovaných intelektuálů a aristokratů ducha“. Zní to staromódně, ale kdo ví, jestli by to nebylo praktičtější, než co máme v Evropě dnes.
Je sice hezké zdůrazňovat kosmopolitní a panevropské založení tohoto intelektuála, pro nás je ale přece jen důležité, že byl svým způsobem „našinec“. Vyrůstal a pobýval na západočeském zámku v Poběžovicích a byl častým hostem nejen u Rainera Rilkeho, Stefana Zweiga či Thomase Manna, ale také u prezidenta Tomáše G. Masaryka, který s ním rád a často diskutoval.
Zmínit je třeba i významnou rakouskou novinářku Barbaru Coudenhove-Kalergi, neteř pana hraběte, mimochodem odsunutou od nás po válce jako Němku. Ta v 70. a 80. letech proslula reportážemi o komunistickém Polsku a Československu a snad si ji ještě mnozí pamatujeme jako charismatickou korespondentku ORF v Praze v první polovině 90. let. Václav Havel jí věnoval Řád Tomáše Garrigua Masaryka IV. třídy.
Přečteno včera v Českém rozhlase Plus.
…
Server Axiom upozorňuje, že Bidenova administrativa ukončuje pokus uplatnit sankce na korporace a osoby spojené s rusko-německým plynovodem Nord Stream 2.
Rozhodnutí naznačuje, že Bidenova administrativa není ochotná pokazit si vztahy s Německem kvůli plynovodu. A potvrzují se obavy, že Bidenova tvrdá rétorika vůči Rusku nebude spojena se skutečně tvrdším přístupem vůči Rusku.
Americké ministerstvo zahraničí pošle do Kongresu zprávu, která vyjmenuje entity zapojené do projektu Nord Stream 2, jež si zaslouží sankce. Zároveň bude ale ministerstvo konstatovat, že sankce nebudou spuštěny s odkazem na americké národní zájmy. Americký ministr zahraničí Antony Blinken během svého slyšení v Senátu prohlásil, že je „rozhodnut udělat, cokoli bude v jeho silách, aby zabránil dokončení Nord Stream 2“. Tato snaha ale podle očekávání nyní končí.
V zásadě se jedná o velké geopolitické vítězství Putina, jehož páka vůči Evropě se takto posílí.
Na serveru Eurointelligence.com tuto informaci doplňují s tím, že Nord Stream 2 bude nyní určitě slavnostně dokončen do německých parlamentních voleb. Američané v současné době sázejí na Němce v tom, že výměnou za tento ústupek budou více podporovat americkou politiku oddalování od Číny. Spoléhají tak na volební vítězství německé Strany zelených, která je k Číně nejvíce kritickou silou v Německu. To vítězství ale ještě nemají Zelení v kapse a je možné, že Američané nakonec nebudou mít Němce „on board“ ani vůči Rusku, ani vůči Číně.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
