Extra porci nenávisti nebo urážek musí snášet nejen Nacher, ale i lidé úplně jiných politických názorů. „ANOistická sekta, zfetovaný pirát, zkorumpovaný odéesák, tupý socan.“ Poslankyni Richterové za Piráty prý někdo vyhrožuje znásilněním, protože byla nařčena, že rozdává byty uprchlíkům, Nachera zase napadli, že rozdává roušky z centrálních skladů, což je lež.
Nacher se rozhodl podat trestní oznámení, jenže neuspěl. „Podle státní zástupkyně jsem se rozhodl aktivně se účastnit veřejného života, a muselo mi tedy být jasné, že v tento okamžik se stanu terčem nepravdivých obvinění a smyšlenek, protože jsou nedílnou součástí aktivity na veřejném poli! Stejně neúspěšně dopadl senátor Jiří Drahoš, který se bránil výroku kolujícímu v řetězových mailech, že na svou prezidentskou kampaň použil milion korun od dětské nadace.“
Nacher doplňuje: „Podle orgánů činných v trestním řízení si máme zvykat. Nesouhlasím, budu se bránit a podávám žádost o přezkum na městské státní zastupitelství. Není jediný důvod, proč by trestní zákon měl měřit dvojím metrem – jinak civilistovi a jinak politikovi.“
Pro rozhořčení pana poslance lze mít pochopení, má jistě svaté právo na to, mít tento názor, a je vcelku sympatické, že se to snaží vztáhnout na celé politické spektrum.
Tímto tématem jsem se ale v minulosti zabýval a rád bych k tomu cosi důležitého doplnil. Kde se nám tedy ta méně chráněná veřejná osoba vzala? Jako leccos to přišlo z Ameriky a jde o sérii soudních verdiktů z 60. a 70. let. Týká se to ale především občanského práva. Těch rozsudků je série proto, že když to zjednodušíme, Amerika nemá britské obecné právo, tedy common law, založené především na precedentech, ale právo, které je jakými mixem práva britského a kodifikovaného práva, jež převládá – jak by řekli Britové – „na kontinentu“.
Nejde tedy o žádný zákon, avšak v průběhu 60. a 70. let začaly americké soudy postupně konstatovat, že veřejně známá osoba (public figure) má menší nárok na právní ochranu než obyčejný smrtelník. Šlo ale o spory, kdy lidé v rámci občanského řízení žádají finanční odškodnění za nactiutrhání, ohrožení pověsti a snaží se takto chránit svou občanskou čest.
Opakuji – není na to žádný zákon. Soud vždy a znova v každém dalším jednotlivém případě konstatuje, kdo je a není veřejně známá osoba. U vysoce postavených politiků je to jasné, tam je to skoro z definice, ale týká se to i herců, celebrit, hvězdných komentátorů či moderátorů. Soud zpravidla konstatuje, že tito lidé jsou neustále pronásledováni houští kamer a mikrofonů a mohou vícekrát jakékoliv nařčení veřejně popřít. Když ho budou chtít popřít, budou mít vždy mediální pozornost. Politik by měl dbát na svou čest, a pokud řekne o nějakém nařčení, že to není pravda, že je to lež, je v jeho zájmu, aby jeho slovo mělo samo o sobě svou váhu, a neměl by si volat na pomoc rozhodnutí soudu.
Pokud se o nějakém politikovi řekne, že se u nich doma jedí psi, může kdykoli říci do televize, že to není pravda. Když to řeknete či napíšete o Frantovi Novákovi z Dolní ulice, kterého znají jen sousedé, zákazníci či obchodní partner z městečka, kde žije, může ho to zničit. Nezbývá mu než se bránit u soudu, jinak se nedomůže ani omluvy, ani očištění jména. Spravedlnost má chránit hlavně bezbranné a slabé, mocní a silní – když to zjednodušíme – mají i jiné způsoby, jak se bránit.
Veřejně činná figura tedy v občanském řízení v USA nic nevysoudí, ale protože to nekonstatuje žádný zákon, je to samozřejmě možné u soudu pořád zkoušet – a občas se to děje. Je ale vcelku dobré, že se to děje málo. Samostatnou a tragikomickou kategorií, která shazuje úroveň a čest politiky, je, když se politici soudí mezi sebou a zahlcují soudní systém.
Patrik Nacher jde o něco dál, podal trestní oznámení, pomlouvač by měl být podle něj soudem potrestán, asi vězením. To je trochu ožehavé. Země, kde je možné, aby kvůli trestnímu oznámení politika, který je u moci, končil někdo ve vězení, se zpravidla začnou propadat na různých mezinárodních indexech svobody apod. Trestný čin pomluvy sice v západním světě většinou existuje, ale je to podobně jako urážka majestátu spíše výjimečně používaná a de facto spící norma. Politici v západním světě dnes tuto možnost zpravidla nevyužívají. A i obyčejní lidé mají dávat přednost občanskoprávnímu sporu.
Na druhou stranu uznávám, že ne všechno, co přijde z Ameriky a ujme se ve světě, je skvělé. A svět se taky mění: soudní verdikty a precedenty, které cituji, jsou z doby masmediální, nikoli z doby sociálních sítí. V našem systému se neřídíme precedenty, nýbrž jen do určité míry judikáty. Ale jinak – diskutujme o tom znovu a ujasněme si, co a proč bychom u nás vlastně chtěli, či nechtěli.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
