Podle čínského ministra zahraničí Wang Iho jsou prý USA a Severní Korea „jako dva vlaky, které se řítí proti sobě a žádný se nechce vyhnout“. To, že strojvůdci lokomotiv jsou Kim Čong-un a Donald Trump, člověka moc neuklidní. Článek ve Financial Times zde:
Americký ministr zahraničí Rex Tillerson právě oznámil, že éra „americké strategické trpělivosti“ se Severní Koreou skončila. USA prý zvažují všechny možnosti včetně vojenských úderů. Severokorejský režim je blízko dokončení mezikontinentálních balistických střel, které mohou ohrozit západní pobřeží USA. Převládající názor ve Washingtonu je, že to žádný prezident nemůže tolerovat. Když nepomůže diplomatický a ekonomický nátlak, zbývá prý jen vojenské řešení.
Myšlenka bombardování Severní Koreje je ale podle Rachmana nesmyslná. Amerika to zvažuje dvacet let a z dobrých důvodů si to zatím vždy rozmyslela. Severokorejský jaderný program je široce rozšířen, také v podzemí a pod mořem. Je nepravděpodobné, že by se Američanům podařilo vše zničit v jedné vlně útoků – by byla pravděpodobná nějaká jaderná odveta Severní Koreje.
I kdyby se Američanům podařilo zázračně zničit všechna severokorejská jaderná zařízení, pořád má Severní Korea obrovskou konvenční artilerii. Může zaútočit na jihokorejské hlavní město Soul, které má deset milionů obyvatel a nachází se pouhých 35 kilometrů od hranic. Zranitelné je i Japonsko a americké základny v regionu. Ameriku v preventivním útoku na Severní Koreu nepodpoří ani spojenci, tedy Japonsko a Jižní Korea, válka na poloostrově by mohla stát více než milion životů. Do možné války by mohla být zatažena i Čína.
Představa, že Amerika nemůže tolerovat severokorejský jaderný program, je úplně nesmyslná. Amerika přece žila celou studenou válku s tím, že má SSSR nukleární kapacitu, která může USA zničit. Dnes dokonce žije s tím, že má nukleární zbraně Pákistán.
Argumentovat tím, že Kim Čong-un je „šílený“, je podle autora projevem lenosti v myšlení, která vedla k neštěstím a dobrodružstvím v Iráku a Libyi. Kim je jistě bezohledný, zlý a izolovaný, ale není to šílenec. Vraždy potenciálních rivalů nejsou projevem šílenství, ale naprostého odhodlání zajistit přetrvání režimu a své moci.
Rachman propaguje diplomatické řešení: zmrazení jaderného programu výměnou za ekonomickou pomoc a příslib, že Amerika nebude usilovat o svržení režimu.
Můj dodatek: To, že Kim Čong-un není vůbec šílený, bylo autorovi Monitoru JM též vysvětleno před rokem a půl v Soulu, když navštívil Institut sjednocení, kde pracují nejlepší analytici a znalci severokorejského režimu.
Na druhou stranu – proč by možnému diplomatickému řešení nemohlo předcházet mírné přiostření rétoriky, jak to předvádí Rex Tillerson?
...
V témže listě se pro změnu Martin Wolf pozastavuje nad tím, jakou ironií je obrat postojů k otevřené světové ekonomice. Čínský prezident vyjádřil v Davosu podporu globalizaci, zatímco americký prezident pár dní po Davosu řekl, že „ekonomická ochrana USA povede k větší prosperitě a síle“. Ministři financí G20 o tomto víkendu na přání Ameriky dokonce odstranili komuniké o odporu ke všem formám protekcionismu. Wolf se vrátil z ekonomického rozvojového fóra v Číně a konstatuje, že čínští účastníci mu „off the record“ říkali, že USA pro ně byly příkladem fungujícího „kapitalismu, demokracie a otevřenosti“. To první skončilo po roce 2008, to další po zvolení Trumpa.
Západní účastníci zase upozorňovali, že čínská otevřenost „není podložena skutečností“, že se chrání národní šampioni, kradou se patenty, provádí se kybernetická špionáž apod. Navíc čínská ekonomická otevřenost nevede k větší demokracii.
Autor je předsedou správní rady IPPS-Institut pro politiku a společnost.
