Ani druhá světová válka nezpůsobila to, co covid, řekla Maláčová. Skopeček vyzval ministryni k omluvě |
Paní Maláčová není sama a vůbec ne první, kdo používá nevhodná přirovnání a příklady, to už začali jiní a užili těžší kalibry a záměrně, památná je třeba Topolánkova osvětimská lež nebo noc ostrých nožů. Okázalé pohoršení nad jedním hloupým výrokem kontrastuje s tím, jak naše politická reprezentace vynalézavě řeší covidovou pandemii.
Když ono je to ještě jinak. Pamětníků války je hrstka, zvykli jsme si na komfort a požadavek něco si odříct třeba jen dočasně lidé vnímají jako represálie první kategorie, takže zaměňování pojmů se přímo nabízí. Navíc situace, v níž se ocitáme, je nečekaná a neznámá. Po pravdě řečeno, podíváme-li se na to, jak pandemie decimuje kulturu, nejsme až tak daleko od válečného stavu, i když se mu nemůžeme ani přiblížit, pokud jde o hmotný nedostatek a nesvobodu.
Říká se, že ve válce mlčí múzy, ale jak se to vezme, útlak může umělce inspirovat, ale zatracený virus jen likviduje a nic inspirativního v něm není, umělecké reakce na něj jsou jalové, trapně konjunkturální. A skutečně se od války nestalo, že by česká divadla nehrála osm měsíců, zavřely se výstavy, muzea a knihovny.
Březnový termín znovuotevření divadel je pryč, a i kdyby se před létem podařilo zahájit provoz, sezona je stejně v tahu. A upřímně: všechny náhradní formy jsou v podstatě na nic, internet, ani televize, ani podcasty divadlo nenahradí. O malinko lépe jsou na tom hudebníci a spisovatelé, ale s výtvarným uměním už je to horší.
Jaký smysl má dělat výstavy do foroty, které naživo nemůže nikdo vidět. Viděla jsem virtuální výstavu v Galerii Kodl, dokonalá prostorová představa a po kliknutí na obraz se tento otevře v celé kráse a s příslušnou informací. Komfortní, ale živou návštěvu to nenahradí, to si můžu doma prohlížet knihu. Divadlo založené na sdílení, na živém kontaktu mezi herci a diváky je v zásadě u konce s dechem, jakkoli všichni bojují, ale je to donkichotská anabáze.
Zkoušejí se inscenace, odpremiérují se a „naskladní“ s vidinou, že bude možné s nimi vyjít na veřejnost. Nebo se hrají „udržovací představení“. Hrát tři a půl hodiny do prázdného jeviště musí být děsivé. A ti, kterým rupají nervy, vymýšlejí nesmysly, jako že na truc v březnu otevřou. Pro koho asi, že?
Už druhý ročník herectví na DAMU nemá možnost ukázat, co se naučil, ani se ucházet o angažmá. A až to všechno skončí, nejspíš nás čeká divácká krize srovnatelná s tou z 90. let, nic nebude jako předtím. Není to válka, ale je to stav, který nám vydatně ničí a převrací život.
