MACHALICKÁ: V mlékárně nebo v památníku. Papalášským manýrám a protekcionismu se daří |
Staněk sice není žádný lumen, ale jistě si uměl spočítat, že náhlé odvolání Jiřího Fajta z čela Národní galerie z pofiderních příčin mu přízeň kulturní obce nepřinese.
Třeba ale ani on sám na úřadu nelpí, jelikož si mohl ozkoušet, že ho s jeho rozhledem každý utopí na lžíci. Takže posloužil, cíle bylo dosaženo a všichni si umyli ruce. A jemu za popravu Fajta možná slíbili poklidnější pašalik. Ale moc se na to spoléhat nedá, panská láska po zajících skáče. Kdoví.
Je neuvěřitelné, jaké politikum a jak dlouho už Fajt v čele galerie představuje, vždyť na něj „dojel“ i ministr Riedlbauch. Fajt vyhrál v roce 2010 výběrové řízení, a Riedlbauch se ho zdráhal jmenovat. Tlačilo se na něj ze stejných stran jako nedávno na Staňka.
Riedlbauch poslechl, Fajta nejmenoval. A co se stalo? Poslušný ministr žádnou hezkou trafiku nedostal, a tak jen smutně chodil a svou story vyprávěl.
Staněk ale doplnil galerii ministerských „bizárů“. Jeho výrok, že mu lidé žehnají, jak vyběhl s elitami, by se měl tesat. Vůbec nepochopil, v jakém úřadě se ocitl.
