Když se současného kanadského premiéra Justina Trudeaua ptali, proč tvoří polovinu jeho vlády ženy, odpověděl: „Protože je rok 2015.“ V rámci letošních prezidentských voleb v České republice nekandidovala ani jedna žena a nezaznamenala jsem, že by se nad tím někdo z politické reprezentace pozastavil… Přitom Československo patřilo mezi první evropské země, které zavedly rovné, tajné a všeobecné volební právo pro všechny občany a občanky země. Ženy pak ve svobodném Československu poprvé volily a byly zvoleny v komunálních volbách roku 1919.
Význam těchto prvních voleb pro ženy zhodnotila Františka Plamínková, významná osobnost předválečného ženského hnutí a pozdější vrcholová politička, v díle Občanská rovnoprávnost žen následovně: „Vstup žen do radnic je vstupem spravedlnosti… Stížnosti přednášené (ženami) léta byly přehlíženy mlčky. Nebylo, kdo by se jich zastal. Nyní se poměry zřejmě lepší. Obecní správa poskytuje ženám velmi vděčné pracovní pole. Obec – toť rodina. Doposud tam byli jen otcové…“
Kam se vytratil počáteční potenciál pro uplatnění žen v politice a zejména pro jejich účinné ovlivňování věcí veřejných? Příčin a důvodů je jistě celá řada a nelze je vyčerpat v tomto krátkém textu. Jisté však je, že česká společnost tím, že nevěnuje dostatečnou pozornost a nevytváří systematické podmínky pro uplatnění žen v politice, mrhá potenciálem poloviny své populace, která v současné době dosahuje dokonce vyššího vzdělání než její mužská část.
Absence genderu v kampani
Mezinárodní srovnávací studie mapující účast žen v politice pak dokládají, že kultura představuje zásadní faktor ovlivňující podíl žen v politice a tradiční genderové postoje představují jednu z hlavních bariér pro vstup žen do vrcholové politiky. Jaké podmínky tedy vytváří naše společnost pro uplatnění žen v politice? Co se ve společnosti změnilo anebo také nezměnilo od minulých prezidentských voleb? Co vlastně společnost očekává od žen v politice a co chtějí anebo nechtějí samy ženy?
Česká republika patří v rámci Evropy k genderově konzervativním zemím. Dokládá to nejen celá řada tvrdých dat (jako například 22procentní rozdíl v průměrných mzdách a platech mezi muži a ženami, nižší důchody žen oproti mužům, nízká zaměstnanost matek malých dětí, vysoká míra feminizace chudoby apod.), ale také postoje běžné populace i vrcholných politiků k problematice genderové rovnosti, která není v Česku příliš „populární“.
Není snad příznačné, že ani jeden z mužských kandidátů nenastolil mnohá genderová témata hodná řešení jako jednu ze svých hlavních agend? Opravdu si muži kandidující v prvním kole na prezidenta myslí, že ve státě českém není nic shnilého a genderová rovnost zaručená zákony funguje v běžném životě? Proč se potom ČR dlouhodobě umisťuje z hlediska indexu genderové rovnosti mezi hospodářsky méně vyspělými zeměmi? V loňském roce to bylo na 77. pozici z celkem 144 uvedených států, za Rumunskem a před Hondurasem. Tato naše nezáviděníhodná pozice je ovlivněna zejména dlouhodobě vysokým a nezmenšujícím se rozdílem v průměrných mzdách a platech žen a mužů, který je druhý nejvyšší v rámci EU, stejně jako nízkým podílem žen v rozhodovacích pozicích v ekonomice i politice v porovnání s ostatními demokratickými zeměmi.
Na nejnižším patře politiky
Nejvíce se ženy v rámci naší politiky uplatňují na její komunální úrovni, tedy tam, kde je lidé bezprostředně znají, jsou si vědomi jejich kompetencí a kvalit, kde zároveň političky mohou pro své spoluobčany a spoluobčanky vykonat zcela konkrétní, hmatatelné věci. Na nejnižším patře politiky je ale také nejméně peněz, nikoli však nutně méně odpovědnosti v porovnání s patry vyššími. Nicméně ani zde ženy nedosahují tzv. kritické masy neboli alespoň 30 procent nutných pro jejich výraznější politickou participaci, pro jejich šanci uspět v politice a moci do ní vnášet témata týkající se také jejich životních zkušeností a zájmů.
Pokud ženy v politice nedosahují této hranice, lze stěží očekávat, že budou kandidovat na jeden z nejvyšších politických postů. Nenahrává jim k tomu ani chování politických stran, které lze vůči ženám vnímat jako utilitární. Ženy v nich totiž vykonávají množství každodenní nutné politické práce, ale strany je obvykle neumisťují na pozice anebo do volebních obvodů, kde by měly stejnou šanci na zvolení jako muži.
Příkladem může být KDU-ČSL, kde ženy mají vysoké zastoupení mezi členstvem strany. Ve volbách do Poslanecké sněmovny v roce 2013 za ni nebyla zvolena ani jedna žena a v minulém roce pouze jedna. Ženy zpravidla nemívají v rámci politických stran dostatečnou podporu pro své kandidatury v porovnání s muži ani tam nemívají tolik potřebné spojence pro dělání politické kariéry.
Výzkumy z posledních několika let přitom dokládají, že veřejnost by uvítala více žen v politice, a také to, že ženy nedeklarují o nic menší zájem o politiku než muži. Zajímají se ale obvykle více o témata, která se vážou bezprostředněji k jejich každodenním životům. Ženy jsou odhodlané vykonávat a také vykonávají spoustu náročné práce pro společnost, a nemusí to být vždy jen v politice a nemusí to být vždy jen práce placená (na rozdíl od mnohých mužů).
V politice se pak angažují hlavně tam, kde mohou pro druhé něco hmatatelného udělat, aniž z toho mají vůbec kdy nějaké faktické či symbolické zisky. Nicméně ženy ale také zpravidla nechtějí plýtvat svým časem a energií tam, kde nemají téměř žádnou naději na úspěch.
Šance na zvolení první prezidentky
Kandidovat na prezidentku pak představuje náročný úkol, pro nějž ženy potřebují mít podporu stran (pokud by za ně kandidovaly), veřejnosti i svého bezprostředního okolí – partnerů, manželů či jiných blízkých osob, čehož ale dosáhnout v genderově ne příliš senzitivní společnosti nebývá snadné. Ženy pro tento typ kandidatury potřebují mít také (dostatečné) finanční prostředky. Mají ale skutečně stejnou šanci je získat jako mužští kandidáti fungující v podporujících se mužských sítích v byznysu, vědě a v politice?
Bariér vstupu žen do politiky je více, než je zde zmíněno, a zeslabují jen velice pozvolna, zeslabují-li vůbec. Není však už na čase, aby tyto bariéry padly a bylo vytvořeno prostředí pro adekvátní uplatnění žen v této oblasti veřejného života, když tvoří polovinu obyvatel naší země? Bylo by to vůči nám ženám fér, nemyslíte? Zvýšila by se tím pravděpodobnost, že příště budou na prezidentský úřad kandidovat také ženy, zvýšila by se tím také šance nás občanek a občanů této země zvolit si konečně svou první prezidentku!¨
Autorka je socioložka, Sociologický ústav Akademie věd ČR.
