Převlékači kabátů. Nemůžu si vážit těch, co chtěli stoupat za minulého režimu a teď míří na Hrad

„Kdybys mi tehdy řekl, že třicet let po revoluci budeme mít prezidentskou volbu, kdy budeme volit mezi estébákem a rozvědčíkem, bejvalejma komoušema, tak bych tě poslal dopr*dele,“ pronesl ke svému spolupijanovi. „Chce se mi zvracet.“ Tam už jsem si nebyl jistý, jestli jde o společenský komentář, nebo konstatování jeho vlastního stavu. Tak jsem se zvedl a zaplatil. Ale ta konverzace ve mně zůstala.

Já revoluci nezažil. Přemýšlel jsem, zda bych byl frustrovaný, kdybych zvonil klíčema na Václavském náměstí a nyní měl před sebou tuto volbu. Bavil jsem se o tom s rodiči a ti mi řekli, že jsem možná trochu naivní. „Ono těma klíčema zas tolik lidí necinkalo, víš?“ řekli mi. A taky že spoustě lidem už je minulost ukradená. Přece jen je to již více než třicet tři let od revoluce.

Na stranu druhou mě rodiče nějak vychovali. A i kvůli tomu mám značný odpor k lidem, kteří umějí ze dne na den otočit kabát s režimem.

Demokracie je víc ohrožená na Západě. My máme proti „jedinému správnému názoru“ protilátky, říká Marek Benda

Ti dva pánové, kteří se nyní ucházejí o přízeň voličů, chtěli být úspěšní. A byli. Jak za minulého, tak nového režimu. Já tomu vlastně rozumím. Chtěli uspět, vytyčili si kariéru a stoupali vzhůru. Do strany museli, aby stoupali. S danými složkami si zadat museli, aby stoupali. Pak přišla revoluce a oni chtěli stoupat dál.

A já si kladu jen jednu otázku. Můžu kteréhokoliv z nich brát jako morální autoritu, která by měla sedět na Hradě? Ne. Prostě nemůžu. Nezažil jsem sice revoluci, ale mám vztah k republice, vztah k naší zemi, vztah k demokracii. Vadí mi kariéristi, ale nějak se vypořádám s tím, že existují lidé, kteří chtějí neustále stoupat a je jim jedno pod jakou vlajkou. Ale odmítám předstírat, že bych k nim kdykoli mohl vzhlížet a vážit si jich.

Bude to však špatně, když si zvolíme někoho z nich prezidentem? Asi ne. Ať to bude kterýkoliv z kariéristů a prospěchářů, kteří míří Hrad, tak se republika nerozpadne. Proč? Protože tahle země už něco zažila. Třeba to, že na Hradě seděl deset let Miloš Zeman. A ani on, všemi mastmi mazaný, nedokázal zemi podkopat. Zvládl to umně s ČSSD, ale ne s republikou.

Ve vší úctě ke schopnostem kandidátů na Hrad: co se týče vládních veletočů, podvratných plánů a hledání hranic ústavy, nesahají Miloši Zemanovi ani po kotníky. Takže neplašme. Ať to dopadne jakkoliv, demokracie neskončí. Je silnější než převlékači kabátů. A s touto myšlenkou můžeme vstoupit vesele do dalšího roku. Šťastný nový. Mějte se hezky.