Paní Šmahelová má ve svém dopise pravdu („Neffovi motorkáři a ostatní mrtví“, LN 27.7.). To, co se děje na silnicích, opravdu nemá obdoby. A souhlasím s ní i v tom, že není jen vina řidičů, že jich tolik umírá při nehodách.
Může se to zdát divné (natolik už jsme zmanipulováni agresivní reklamou automobilové lobby), ale ne každý se o překot hrne za volant. Právě byly publikovány výsledky výzkumu agentury Eurobarometr, a ty ukazují, že více než třetina Čechů jednoznačně upřednostňuje veřejnou dopravu – výrazně více než na západě Evropy, s nímž se tak rádi srovnáváme a jemuž se chceme podobat, bohužel někdy bez ohledu, zda je to v konkrétním případě vhodné. Přebujelý individuální automobilismus je typickým příkladem.
Průzkum, které si zadaly České dráhy, se zase zajímal o všechny možné důvody, proč lidé cestují Pendolinem. Nepřekvapí, že asi 90% kvůli rychlosti, ale druhý nejčastěji uváděný důvod (49% dotázaných) je, aby cestující nemusel řídit auto.
Ono to vypadá, že mnozí lidé zdravým selským rozumem vytušili, co dopravní odborníci nemohou nevědět, ale co při už únavných a stále dokola se točících diskusích nad příčinami nehodovosti nepochopitelně opomíjejí: ne každý má řidičské schopnosti na potřebné úrovni. A jsou dokonce jednotlivci, kteří je nemají vůbec, kterým nepomůže ani desetinásobné opakování autoškoly, ani iks let řidičské praxe (když se jich dožijí).
Někteří to o sobě vědí, a protože jsou rozumní a ohleduplní, ani se o řidičský průkaz nesnaží. Ti druzí jsou obdobou středověkých morových ran, zůstávají za nimi stovky mrtvých.
Jedny i druhé, ale především většinu ostatních řidičů ochránit a smrt řádící na silnicích aspoň trochu zkrotit může jen perfektně fungující a všeobecně dostupná veřejná doprava. V tom je ale ten háček. Přes modernizaci železničních koridorů, přes desítky a stovky miliard korun investovaných do výstavby dálnic a rychlostních komunikací (nebo právě proto?) zažíváme snad nejhorší úpadek veřejné dopravy od druhé světové války. Při každé změně jízdního řádu se dozvídáme, že zase byla někde zrušena nějaká železniční trať, nebo přinejmenším, že na ní byl „dočasně zastaven“ provoz. Nejnověji to čeká pět tratí v Ústeckém kraji včetně oblíbené „stotřicetdvojky“ z Děčína do Oldřichova u Duchcova. Postihne to zdánlivě jen místní, ale ve skutečnosti všechny uživatele železnice, třeba i z druhého konce republiky. A protože kraj už zažil i kolaps autobusové dopravy, není nabízená náhrada žádnou jistotou. Nadto každý ví, že o víkendech, o svátcích, o školních prázdninách atd. autobusy nejezdí (místní linky už vůbec ne), a vlaky jsou tak jedinou možností.
A kdyby se aspoň něco ušetřilo, i když šetřit za cenu lidských životů jsou poněkud lidožroutské způsoby. Jenže už před časem spočítali v brněnském Centru dopravního výzkumu, že jeden jediný mrtvý při dopravní nehodě přijde tuto společnost na 9 miliónů korun. Ten jediný mrtvý tedy snadno dokáže vynulovat „úsporu“ dosaženou přerušením provozu na regionální trati – na penězi nevyčíslitelné hoře pozůstalých a na společenské důsledky takové tragédie nehledě.
Lze tedy jen s úzkostí očekávat, kolik dalších nešťastníků vyžene pokračující restrikce veřejné dopravy proti jejich vůli na již tak přeplněné a kolabující silnice a kolik mrtvých na nich zase přibude. Zatímco ti, kdo mají tu moc prosadit kvalitní alternativu (například modernizaci i regionálních železnic místo jejich rušení), se budou dál utápět v planých sporech, kolik trestných bodů, kolik dopravních policistů na kilometr silnice, nebo kolikátá změna na postu šéfa dopravní policie už konečně přivodí ten kýžený obrat k lepšímu…
