Vnímali jsme některé vnější projevy komunistického režimu, věděli jsme, že něco se ve škole říkat smí a něco nemá, že jsme zemí obehnanou ostnatými dráty, povinně jsme slavili první máj atd. Hloubku a šíři obludnosti totalitního režimu jsme ale prohlédnout a pochopit v dětství přirozeně nemohli.
V tom jsme byli odkázáni v průběhu dalšího dospívání na vzpomínky a vysvětlování těch, kteří komunismus prožili naplno, na nově napsané učebnice dějepisu, ale i na literaturu a autory, kteří o tomto nesvobodném období našich dějin otevřeně psali, kvůli čemuž pochopitelně v komunistickém Československu tak jako Kundera nemohli vycházet.
I když jsme se po listopadu 1989 postupně dozvídali o komunistických procesech 50. let a uvězněných lidech nepohodlných režimu, o zničených kariérách, lidech zastřelených při pokusu o emigraci, pochopit skutečnou podstatu komunistického režimu bylo mnohem složitější. Mně osobně onu podstatu režimu pomohl šířeji chápat zejména Kunderův román Žert.
Kundera jako autor definitivně zmizel, jeho dílo konečně přichází |
Kundera v něm dokázal mistrně vystihnout a zprostředkovat šílenost a absurditu režimu schopného ze dne na den dramaticky zvrátit osud člověka na základě banálního verše, žertu napsaného na pohlednici. Žádné obvinění ze spektakulárního protistátního spiknutí, ale jen zdánlivě nevinný bonmot. Žert však zdaleka není jednorozměrné dílo, jak ukazuje Kundera například absurditou bláhové snahy se po letech pomstít svým „žalobcům“. Pomstít těm, pro které osud, život jednotlivce musí jít stranou velkému, kolektivnímu dílu budování nového, „lepšího“ světa. Světa, v němž neexistuje prostor pro humor a komično obnažující jeho skutečnou podstatu. Kunderův Žert mi vykreslil hrůzostrašnost a antihumánnost komunistického režimu lépe než jakákoliv historická studie pečlivě dokumentující jeho zločiny.
Nesmírně obohacující četba
I další Kunderovy romány a eseje pro mě byly nesmírně obohacující, troufl bych si říci formativní. Jeho definice kýče jako druhé slzy, kterou se dojímáme nad naším samotným dojetím v románu Nesnesitelná lehkost bytí, nebo „kýč jako hloupost přejatých myšlenek přeložených do řeči krásy a citů“ z jednoho z jeho proslovů jsou něčím, co by nás v době nadprodukce snahy zalíbit se všem v kultuře i politice mělo vést k zamyšlení, co a proč vytváříme a co po nás má zůstat.
Přesah do filozofického a (geo)politického uvažování a velkou intelektuální hodnotu pro mne pak měly Kunderovy esejistické úvahy o charakteru a povaze malých nesamozřejmých národů střední Evropy a jeho intelektuální spor o „český uděl“ s Václavem Havlem. Takové debaty v dnešním světě Twitteru už neprobíhají, k naší újmě.
Milan Kundera proslavil českou kulturu po celém světě. Jsem rád, že v závěru života získal zpět české občanství, protože to český spisovatel jednoduše byl. Jakkoliv jsem v mnoha ohledech kritikem předchozího premiéra Babiše, za toto gesto zaslouží pochvalu. Stejně hezké gesto udělala 12. července celá Poslanecká sněmovna, která uctila památku Milana Kundery minutou ticha. Tak snad by to Milan Kundera nebral jako gesto tragické a komické zároveň, jak to u něj často bylo.
