A mezitím romány Žert, Život je jinde, Nesnesitelná lehkost bytí nebo Nesmrtelnost. A taky esejistika pod tituly Umění románu, Zrazené testamenty, Opona a Setkání. Celkem půlstoletí autorské práce, která nemá v moderní české literatuře obdoby.
Těch knížek je totiž v Kunderově případě rovnou celá knihovna: víc než dva tisíce sedm set různých překladů v nějakých padesáti jazycích. Snad jen Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války jsou na tom chvílemi líp…
Uhde o Kunderovi: Potkalo ho to, co potkává velikány. Někteří nestrávili, že mu nesahají ani po paty |
Rozpory a hry
Kundera – narozený na apríla 1929 v Brně, od šestačtyřiceti let usazený ve Francii a nejpozději od osmdesátých let pak autor světového formátu – měl vedle zřejmého literárního talentu ještě jeden velký dar: provokovat. Jak dílem, tak životem. Pokud se v Česku diskutuje v posledních dekádách na jakékoli kunderovské téma, je to spíš ostrá hádka, v níž vřou emoce všeho druhu.
 |
Kundera to schytal už v sedmaosmdesátém od Milana Jungmanna, který mu vytkl snahu „být čtenářsky úspěšný za každou cenu“ a vypíchl „umělecké a ideové rozpory“ v jeho románech. Před třemi lety si pak spisovatele podal v devítisetstránkové bichli Jan Novák, který šel po Kunderově stopě s jasným cílem: srazit tu podezřelou a morálně vratkou modlu z piedestalu.
Naopak dobré to měl autor vždycky u literárních vědců a teoretiků: Heleny Koskové, Květoslava Chvatíka, Aleše Hamana, Tomáše Kubíčka nebo Jakuba Češky.
Ti nacházeli v jeho románových světech nepřeberné množství inspirace pro své monografické pocty: od ukotvení Kunderovy prózy v tradici evropského románu, od napětí mezi moderním a postmoderním, od hudebního podkresu jeho beletrie, přes zevrubné analýzy nejrůznějších Kunderových vnitrotextových her a hříček, jeho zálibu v intelektuálně živené komice, hlavně ironii – až po motivické stopování vztahů mezi domovem a cizinou, lyrikou mládí a epikou dospělosti, mezi skutečností a jejím druhým životem ve světě obrazů, mezi identitou a jejím rozpadem.
Kundera to prostě trefil. Ruská válka udělala ze čtyřicet let staré knihy Unesený Západ aktualitu |
Naopak dobré to měl autor vždycky u literárních vědců a teoretiků: Heleny Koskové, Květoslava Chvatíka, Aleše Hamana, Tomáše Kubíčka nebo Jakuba Češky. Ti nacházeli v jeho románových světech nepřeberné množství inspirace pro své monografické pocty: od ukotvení Kunderovy prózy v tradici evropského románu, od napětí mezi moderním a postmoderním, od hudebního podkresu jeho beletrie, přes zevrubné analýzy nejrůznějších Kunderových vnitrotextových her a hříček, jeho zálibu v intelektuálně živené komice, hlavně ironii – až po motivické stopování vztahů mezi domovem a cizinou, lyrikou mládí a epikou dospělosti, mezi skutečností a jejím druhým životem ve světě obrazů, mezi identitou a jejím rozpadem.
Člověk píše román
Kundera byl prostě solitér, individualista, šel vždycky pevně za svým. Ostatně proto z něj vyrostl literát globálního kalibru, který je doma napříč jazyky, kulturami i generacemi. Ten individualismus platí, byť v menším, i pro tu část jeho díla, kterou ze své bibliografie oficiálně vyškrtl. Pro rané básně psané pod vlivem bratrance Ludvíka na vlnách surrealismu.
Pro knižní prvotinu Člověk zahrada širá z třiapadesátého roku, v niž je daleko víc poezie a méně povinného ideového žvástu než u generačních kolegů Kohouta nebo Šiktance. Pro Kunderovu rehabilitaci avantgardy v publicistice z druhé půle padesátých let. Pro jeho Monology, závěrečnou sbírku básní, která otvírá cestu k velkému příběhu. A stejně tak pro monografii Vladislava Vančury, kterou dal Kundera své příští próze myšlenkový rámec.
V tradiční anketě Lidových novin Kniha roku zvítězil román Milana Kundery Nevědění |
V šedesátých letech byl Milan Kundera na koni. Ale ne nutně literárně, jiní psali tehdy lépe, výrazněji, třeba Ladislav Fuks, Bohumil Hrabal nebo Ludvík Vaculík; spíš kulturně a společensky. Kundera se angažoval, mluvil do věcí, byl slyšet, byl vidět. Stal se z něj postupně pojem, populární „kavárenský intelektuál“; jistě i díky svému učitelskému angažmá na pražské FAMU, jistě i díky povedeným filmovým adaptacím jeho próz.
A sílil zájem zahraničí: Žert provázela do francouzštiny v devětašedesátém roce předmluva Louise Aragona, který knihu zhodnotil jako „jeden z největších románů století“. Do zaslíbené Francie ale spisovatel vycestoval až v pětasedmdesátém roce. Do té doby v Praze psal a ztrácel jednu pracně vydobývanou pozici za druhou.
Karta se obrací
S novou realitou se Kundera rychle sžil. A po literárním schodišti vyběhl do nejvyššího patra. Tam nakonec vyměnil původní menší pokoj za nový, větší: románová Nesmrtelnost, dokončená v roce 1988, zřejmě jeho nelepší kniha vůbec, je poslední titul, který napsal česky. V té době, mimochodem bohaté na nová média typu video nebo cédéčko, už nemluvil s novináři. Nechtěl živit a propagovat jejich fikční světy, měl své vlastní.
Mohl si takové gesto dovolit: Obraz světoznámého spisovatele Milana Kundery byl v druhé půli osmdesátých let hotový. Zhruba od té doby se datuje český mindrák „Kundera s námi nemluví“. Naplno se rozjel po devětaosmdesátém: spisovatel se totiž do Československa oficiálně nevracel, své starší věci vydával pozvolně, ty nové pak vůbec.
Knihovna Milana Kundery, která byla slavnostně otevřená v dubnu 2023.
Karta se začala obracet před pár lety, s Kunderovými devadesátinami. Spisovatel získal zpátky české občanství, jehož ztrátou ho potrestal komunistický režim po odchodu do Francie. Moravská zemská knihovna v Brně publikovala kompletní bibliografii překladů Kunderových děl do cizích jazyků a získala pod svou hlavičku Kunderovu knihovnu.
Vyšly další monografie, objevily se nové filmové pocty. Ale hlavně: Začaly vycházet Kunderovy dosud nepřeložené knihy, romány Slavnost bezvýznamnosti a Nevědění – a nedávno esej Unesený Západ. Takže nakonec happy-end pro obě strany: autor definitivně zmizel, jeho dílo konečně přichází.
