Mlčíme s Tošovským

Dnes, kdy byly zveřejněny záznamy o jeho spolupráci se Státní bezpečností, jeho obhájci argumentují: to je přece známé. Každý, kdo dělal špičkovou práci, musel spolupracovat s StB. To je přece veřejně známá věc. Takže proč o ní mluvit. Takže o ní nemluvte. Takže co jste vlastně zač, že se opovažujete o ní mluvit?!

Jsou věci, o kterých se ve slušné společnosti nemluví, byť všichni samozřejmě vědí, že existují. Třeba sex, anebo u nás v některých kruzích předlistopadové politické angažmá. Kdo se na ně dnes zeptá manažera starší generace, riskuje, že bude považován za naivku a hulváta.

Přinejmenším u politiků je to postoj hluboce chybný. Nutnost spolupráce s komunistickým režimem, její únosná míra, morální či praktické hodnocení různých postojů vůči komunistické realitě, to jsou pro naši společnost dosti zásadní a stále neuzavřené otázky.

Společenský příkaz mlčení o nich znamená, že vlastně nezáleží na tom, co si o těchto otázkách kdo myslí. Občas to mlčení někdo poruší a my pak třeba s překvapením slyšíme, že je na svou spolupráci s tajnou službou dokonce hrdý. Nic se mu za to jistě nestane, ale na tom, jaký postoj bude ve společnosti považován za žádoucí a úctyhodný, hluboce záleží. Naivní a nezdvořilé je mlčení.

Josef Tošovský ovšem mlčí nad rámec těchto zvyklostí. Prostě vůbec nekomunikuje s veřejností. Neporušuje tím samozřejmě žádný zákon, ale je to u bývalého premiéra trochu zvláštní.

Vykonával nad společností moc, kterou od sprosté zvůle odlišuje mimo jiné legitimita odvozená od souhlasu této společnosti, jí byl odpovědný. Teoreticky. Pro Tošovského však jako by to byla jen další úřednická funkce v jeho kariéře – studium spisů, rozhodování, jednání s jinými pány v oblecích. K funkcím bohužel patřily nepříjemné vnějškové povinnosti – někdy spolupráce s StB, jindy zas rituální gesta pro veřejnost – kterých se zbavil ihned, jak to bylo možné.

Tošovský ovšem není jediný bývalý premiér s tímto postojem k veřejnosti. Stejně se chová i Lubomír Štrougal.