Smyslem prý je „zlepšení ekonomické situace“. Měl se setkat s představiteli průmyslu a obchodu, s předsedou syrského parlamentu a s ministrem zahraničí (nakonec ho přijal, jak ze zpráv plyne, jen náměstek). Podle syrské strany se návštěva koná na pozvání strany BAAS. Financuje ji zčásti Sýrie, zčástí „Česko-Středoasijská obchodní komora“.
Stanovisko ministerstva zahraničí zní: „podle našich informací je jádrem návštěvy politické setkání představitelů dvou politických stran. Nemáme s tím problém.“
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Autor těchto řádků s tím trochu problém má. Informace jsou tak říkajíc rozporuplné. Strana BAAS je socialistická v jiném slova smyslu než strany západoevropské a myslím, že i trochu jinak než ČSSD.
Jiří Paroubek se taky ohradil proti tvrzení syrské agentury SANA, že se jednalo o posilování spolupráce mezi oběma stranami. Přijeli se tedy dohodnout o tom, že vše zůstává při starém? A protože strana BAAS má v politickém systému té země zatím pořád ještě jinou pozici, než u nás ČSSD (naštěstí), je skutečný účel cesty poněkud nejasný.
Proč Paroubkova delegace plánovala setkání s ministrem zahraničí? Hodlá Jiří Paroubek v duchu hesla „bez nás si ani ruce neumejou“ učinit z Lidového domu po Černínském paláci a pražském Hradu ještě třetí centrum české zahraniční politiky? A pokud jde o zlepšení ekonomické situace, rozšířila ČSSD svou působnost i na podnikání v oblasti průmyslu a obchodu? Jinak aspoň v jednom smyslu cesta ekonomickou situaci ČSSD sice nezlepšila, ale ani nezhoršila: nestála stranu ani korunu.
Cestu předsedy ČSSD je třeba chápat jako demonstraci „politiky mnoha azimutů“, kterou kdysi vyhlásil. Původně se povrchním pozorovatelům mohlo zdát, že většina z nich ukazuje do Moskvy. Teď nás pan Paroubek uklidnil: aspoň jeden má za cíl Damašek.
Předseda zahraničního výboru Hamáček (ČSSD) byl zprávou, jak se zdá, poněkud zaskočen. Zdůraznil, že ČSSD si k některým aspektům syrské vnitřní politiky (podotýkám, že jde mj. o masové vraždění politických oponentů) zachovává jakousi distanci, a rozhovor ukončil konstatováním: „Tím, že s nimi nebudeme mluvit, nic nevyřešíme“. Zbývá je dodat: a tím, že s nimi mluvit budeme, taky ne.
