A přímo či nepřímo k tomu přispívá vlažná reakce ze strany západních zemí na ruskou agresi vůči Ukrajině. To, co dříve znělo jako standardní ruská rétorika, částečně opětovaná i z druhé strany, najednou zní jako předzvěst další agrese. A diskuse o závaznosti vojenské pomoci v souvislosti s členstvím pobaltských států v NATO jako by dávaly Putinovi zelenou k útoku.
Pochopitelně, jednou věcí je útok proti zemi, kde, jak ruské velení věřilo, existuje silná komunita lidí oddaných více Moskvě než Kyjevu, a která není součástí NATO. Severoatlantickou alianci, respektive členské státy, nic nevázalo povinností jakkoli Kyjevu pomáhat. Rusko navíc spoléhalo na velmi malou odhodlanost ukrajinské armády vůbec bojovat.
Ze strany Kremlu tak došlo hned k několika zásadním přehmatům, protože se jeho blesková válka nepodařila a namísto toho má Rusko zdlouhavý konflikt. Nicméně na faktu, že Ukrajina bojuje sama a ze Západu dostává sice velké, ale přece jen sporadické dodávky, často toho, co zbylo ve skladech, to nic nemění. Západní vojenská výroba ani zdaleka nenajela na plný výkon, banky i nadále drží své „etické kodexy“, které brání financovat výrobu zbraní. Evropa tak stále funguje mimo válku a Putin doufá, že se k ní Spojené státy přidají. Některé náznaky už ukazují, že by tomu tak mohlo i být.
