Vedle pokřiku Kdo neskáče není Čech je každoroční hlad po nových televizních pohádkách určující charakteristikou českého národa v posledních desetiletích. Zatímco to první se jen tak neomrzí, protože nic výstižnějšího zkrátka vymyslet nejde, u televizních pohádek panuje iracionální požadavek na každoroční originalitu a zároveň permanentní vstupenku do prostředí romantizované pseudohistorie, které od dob Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové dávno zbytnělo do podoby vyprázdněného kýče.
Klíč svatého PetraRežie: Karel Janák |
Letošní výtvor scenáristy Petra Hudského a režiséra Karla Janáka Klíč svatého Petra uvedený na Štědrý den předvedl obzvlášť úmornou odpověď na tuto diváckou poptávku. Příběh, jehož hlavní poučení (zřejmě) zní, že krást se nemá, do svého příběhu smíchal ty nejotřepanější motivy z českých filmových pohádek. Nabídl senilního krále (v obzvlášť tristním provedení Petra Nárožného), úkladné rádce (pitvořící se Sabina Remundová a David Novotný) i princeznu, která si nutně musí vybrat ženicha.
Do toho se připlete vodník a trojice utopených v čele s muzikantem Tobiášem (Filip Březina), kteří si musí při dočasném návratu na zem vysloužit přístup do nebe, protože někam zašantročili klíč svatého Petra. Zdánlivý náznak trochu neotřelejšího nápadu brzy a zákonitě končí ve slepé uličce, k objektivním limitům se přidává i zjevné přesvědčení tvůrců, že vyprávět pohádku znamená vršit nesmysly.
I povinnost české televizní pohádky předvést krásy místních hradů, zámků a přírodních scenérií tentokrát režiséra Karla Janáka přivedla do úzkých – vytvořit iluzi, že se vše odehrává na jednom místě, se mu buď zoufale nepodařilo, nebo se o to ani nepokoušel.
S optimismem do 20. století
O mnoho lépe nedopadl ani pokus slovenské režisérky Mariany Čengel Solčanské Tři zlaté dukáty vysílaný na první svátek vánoční. Režijně sice lépe zvládnutý, ale podobně vyprázdněný a křečovitě konstruovaný příběh se pokusil poněkud přiblížit současnosti a hrdinku Julii (šlechtičnu z dávných dob) poslal pomocí kletby na počátek 20. století. (Moc to ovšem nepomohlo, jelikož se ocitla v zubu času odolávajícím prostředí bačů a salaší, a modernitu tak musí úporně připomínat raný automobil místního morálně ambivalentního notáře.)
Tři zlaté dukátyRežie: Mariana Čengel-Solčanská |
Jádro této pohádky či spíše pověsti - zakletá Julie rozdává zlaté dukáty a doufá, že jí někdo minci s díky vrátí a tím ji osvobodí - v sobě má autentické kouzlo, které však zůstalo uvězněné pod nánosem zbytečných odboček a krátkodechých inovací. Z příběhu vyprchal smysl a nahradila ho vratká konstrukce o pečetidle, které musí Julie uzmout na svém někdejším sídle, aby po třech stoletích prokázala, že není mrtvá, a tím se jí nakonec navrátila vláda nad panstvím. Což samozřejmě nikomu není divné a všichni její návrat vřele vítají.
Pokus vymanit se z otřepaného pohádkového bezčasí ve Třech zlatých dukátech skončil nejen nepřesvědčivě, ale přímo kontraproduktivně: jednak jen místo středověkých klišé přinesl podobně kýčovitou nostalgii po době prvních obláčků spáleného benzinu, ale hlavně svou exaktní datací utrpěl bolestnou srážku s realitou – radovat se počátkem 20. století z návratu šlechtičny, která bude na svém panství šťastně vládnout nejspíš „až na věky“, je snad až cynické.
Ani letos se nestal zázrak, jen se potvrdilo pravidlo (v některých letech podpořené vzácnými dílčími výjimkami), že televizní pohádky Čechům ani Slovákům Vánoce nevylepší. Přesto na ně zřejmě budou nadále vytrvale spoléhat.
