27. prosince 2005 9:37 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

Nevěřte všemu. Ani na internetu

Wikipedie | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Wikipedie | foto: wikipedia.orgReprofoto

PRAHA Slýchal jsem od učitelů, novinářů i historiků o úžasném světě Wikipedie, kde miliony lidí po celém světě denně používají pro rychlý přehled její fakta.

Ty však píší a zasílají lidé bez zvláštní znalosti oboru, a někdy dokonce i se zlým úmyslem -povzdechl si nedávno v deníku USA Today bývalý prominentní americký žurnalista John Seigenthaler.

Ke své kritice internetové encyklopedie, kam může kdokoliv napsat či doplnit příslušné heslo a která má v současnosti více než 2 500 000 textů, měl dobrý důvod.

Po několik měsíců se totiž kvůli biografickému heslu o Seigenthalerovi zdály vraždy Kennedyů trochu jasnější: „John Seigenthaler působil v raných šedesátých letech minulého století jako asistent ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho. Po krátký čas se dokonce spekulovalo, že byl zapleten do vražd Johna Kennedyho i jeho bratra Bobbyho. Nic se však nikdy neprokázalo.“

Ve chvíli, kdy se novinář na odpočinku podíval poprvé na své heslo na Wikipedii, které prohlíželi denně stovky lidí, zakusil naplno stinnou stránku internetové demokracie. Projekt Wikipedie totiž vděčí za svůj fenomenální úspěch právě naprosté demokratičnosti editování textů a anonymitě autorů.

Pátrání penzionovaného novináře skončilo bezradně - u providera. A o svém „životopisci“ věděl pouhý shluk čísel jeho internetového protokolu.

Kauza Seigenthalera se ale nakonec vyřešila. Vypátraný šiřitel fámy přišel o místo a zakladatel Wikipedie Jimmy Wales anoncoval faktický zánik dnešní internetové encyklopedie. Pro budoucí editování se budete muset zaregistrovat, do čehož se mnohým jistě nebude chtít.

Příběh o zfalšovaném heslu tak znovu otevřel debatu o tom, nakolik je internet hodnověrným zdrojem informací. Neztrácíme ve webových prohlížečích svou schopnost převést údaje do hodnotné znalosti? Na podobné téma si v říjnu posteskl i Václav Klaus, když při besedě se studenty poznamenal, že současné veřejně dostupné informační technologie nejsou pro studenty vysokých škol vždy přínosem.

Podobně se ostatně už před osmi lety vyjádřil v Lidových novinách, kdy důraz položil na umění pracovat s informacemi, ne na jejich četnost. „Se stejnými informacemi zacházím úplně jinak než pánové Sládek a Vik, Grebeníček a Grulich, Jičínský a Ransdorf, i když máme k dispozici stejné počítačové systémy, stejné televizní kanály a asi i podobný pohodlný mobilní telefon,“ napsal tehdy (Chybějí nám informace, nebo argumenty?, LN 5. 4. 1997).

Závisí vše ale opravdu jen na našich intelektuálních schopnostech? V případě internetu to určitě neplatí. Známý český odborník Jiří Peterka, který mimo jiné učí na Matematickofyzikální fakultě UK, nachází v používání informačních technologií při studiu i svá pozitiva.

Podle Peterky se velmi rychle stírají rozdíly mezi tím, jaké informace jsou dostupné učitelům a jejich studentům.

„Studenti si pak mohou snadno a rychle ověřit to, co jim učitel říká - zda je to skutečně pravda, resp. zda je to ještě aktuální, přesné,“ uvedl.

Před každým člověkem s připojením na internet se tedy otevírá nejen kvantitativně, ale i kvalitativně nový svět. Speciálně návštěvníci knihoven v menších státech, kde je permanentní nedostatek širší nabídky odborné literatury, mohou s potěšením brouzdat v stovkách tisíců zdigitalizovaných knih nového projektu Google Book Search.

Co ale s informacemi, které nikdy nespatřily pevnou vazbu a jsou primárně určeny pro internet? Knihovnice Elizabeth Kirková z Univerzity Johna Hopkinse upozorňuje, že je nezbytné rozvinout nové schopnosti pro zhodnocení internetových informací. Na webové stránce http://www.library.jhu.edu/researchhelp/general/evaluating/ navrhuje i konkrétní postupy při jejich ověřování.

Jak v kyberprostoru pátrat po autorství anonymů nebo odhalit pseudovědecký styl zájmové organizace? Zde nezbývá než se naučit trochu internetové gramotnosti a už zběžná prohlídka internetových adres často odhalí několik serverů, které publikují vše jiné než hodnověrné informace.

Debata o informační demokracii na internetu má ale ještě jeden rozměr, ideologický. Opravdu chceme, aby nám „správnost informací filtrovaly předepsané instituce? Jeden blogger na billkerr.blogspot.com je přesvědčen, že zná důvod, proč někteří lidé chtějí omezit podobné projekty, jako je Wikipedia.

Jde totiž podle něj o rušivou technologii, která ohrožuje některé tradiční výsady. „Hlavně těch, kteří si myslí, že vědomosti musí být filtrovány ,experty' předtím, než budou předloženy ,hloupému' davu,“ napsal.

Na internetu ale platí pravý opak. Tady se informace filtrují až po uveřejnění. Na téma mnoha chyb ve Wikipedii, které se daří odhalovat až následně, nedávno v Guardianu lamentoval i šéfredaktor encyklopedie Brittanica Dale Hoiberg. „Lidé píší, jen co je zajímá, a tak jsou některá témata nezmapovaná. Heslo o hurikánu Frances je pětkrát delší než text o čínském umění, heslo o televizním seriálu stejně dlouhé jako popis Tonyho Blaira,“ povzdychl si.
Výše citovaný blogger by jistě Hoibergovi řekl, že právě tak funguje informační demokracie.

David Klimeš, Lidové noviny