V jeho kraji bylo mezi vůdci zvykem odcházet z funkce v podstatě třemi způsoby. Atentátem, jako například egyptský prezident Anvar Sadat. Pučem, jako například Saddámovi předchůdci Nurí as Said, jehož tělo bylo v roce 1958 vláčeno ulicemi, nebo Abdul Karim Kasám, který byl v roce 1963 zatčen, odsouzen a zastřelen za jediný den. Anebo, když se diktátor zabezpečoval dost brutálně a prohnaně, mohl se dožít smrti v posteli. Saddám měl smůlu, že se do Bílého domu dostal zrovna Bush.
Syrský diktátor Hafíz Asád například nechal ve městě Homa postřílet asi dvacet tisíc lidí. Ale zemřel na infarkt v roce 2000 a na jeho pohřeb přijel Jacques Chirac a Madeleine Albrightová. Nebýt Bushe, mohl se Saddám těšit na podobně pěkný pohřeb.
Saddám, pokud na rozsudku odvolací tribunál nic nezmění, bude podle práva popraven. Nedostane se mu vojenské smrti zastřelením, jíž se dožadoval. Stalinův učedník s koránem v ruce zemře smrtí obyčejného zločince. Odsoudil ho irácký tribunál podle iráckých zákonů. Bude to velmi neobvyklá smrt diktátora.
Velké plus je to, že byl odsouzen lidem, na němž se provinil, a ne nějakým mezinárodním tribunálem, který by sice byl formálně dokonalejší, ale cizí. Toto byl při všech nedokonalostech soud irácký. Američanem, který do procesu nejvýrazněji vstoupil, byl protiválečný aktivista Ramsay Clark -coby člen týmu Saddámových obhájců.
