To je samozřejmě nadsázka, ale jako na většině nadsázek na ní něco je. Nic proti odborům: odbory podobně jako politické strany, patří k základním kamenům, z nichž se buduje svobodná společnost. A nic proti stávce: je to legitimní nástroj, jímž brání své zájmy zaměstnanci proti zaměstnavatelům: zaměstnanci jsou v postavení slabšího. A je dokonce svým způsobem pochopitelné, že mezi nejsilnějšími odborovými organizacemi a levicovými stranami existují jakési sympatie, kdežto mezi vládou a odbory obyčejně ne.
Podivné je jen, když odbory spojí své síly s politickou opozicí za účelem povalení vlády. K povalení vlády existují ústavní prostředky a tento k nim nepatří. A stejně, jako je v demokratické společnosti usilovat o oddělení ekonomiky a politiky, je nutné usilovat o oddělení odborových organizací a politických stran. O čemž nemůže být ani řeči např. v případě, kdy se provázanost projevuje tím, že odboroví bossové sedí v parlamentu v řadách ČSSD.
U nás kdysi komunistické odbory pečovaly ve spolupráci s dalšími institucemi spíše represivního charakteru o sociální smír. Největší starostí obludného aparátu bylo, aby nedělal pokud možno vůbec nic. Znamenitě se mu to dařilo. Členstvo bylo formální, platilo příspěvky a na vánoce dostal každý kolekci (já ne, vyloučili mne, protože jsem podepsal Chartu).
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce
www.bohumildolezal.cz.
Útvar to byl natolik mohutný, že ho v rámci polistopadového sametu nebylo možné zrušit. Překabátil se do konfederace: mohutný aparát, který čas od času mobilizuje (nebo snad najímá?) členy za účelem veřejných protestů. Většině lidí je to fuk.
Během polistopadové činnosti nabyli papaláši z žižkovské kachlíkárny některé praktické zkušenosti. Například: k demonstraci se příliš nehodí Václavské náměstí, je na síly odborářů příliš veliké a přehledné. Ideální je prostor před úřadem vlády. Nebo: když se stávkuje ve školách, jsou problémy rodičů vyváženy radostí dětí. Zato stávka na železnici má velké výhody. Na zablokování důležité trati stačí pět správně rozmístěných lokomotiv.
To, co dnes zažijeme, je jenom hodinová zkouška síly: je už v silách aparátu z žižkovského minimrakodrapu a aparátu z Lidového domu pořádně ochromit společenský provoz v zemi? Pokud ano, může třeba na podzim následovat repete, tentokrát už naostro.
Existuje jednoduchá rovnice: efektivní byrokratický aparát + lhostejnost veřejnosti = konec demokracie. Nepochybuji, že tentokrát by byl na rozdíl od minulosti sametový.
