Problém je v tomto: podle zákona z roku 2002 je podmínkou pro jmenování soudcem věk 25 let. Novela z roku 2003 zvýšila hranici na 30 let. Aby člověk mohl být navržen na funkci soudce, musí absolvovat tříletou přípravu coby soudní čekatel. Příprava je zakončena zkouškou. Ti, co se stali čekateli před změnou, ale nebyli před ní jmenováni, by se mohli ocitnout v nevýhodném postavení vůči těm, co byli před změnou navrženi a jmenováni, a co byli navrženi po změně, pokud by po skončení přípravy ještě nedosáhli předepsaného věku 30 let. To se taky v roce 2005 stalo dvaatřiceti z těch, kteří byli ten rok ke jmenování navrženi. Zákon na to, aby nebyli znevýhodněni, pamatoval tím, že pro ně učinil výjimku, na ně se podmínka 30 let nevztahuje.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Prezident Klaus zjevně usoudil, že takoví holobrádci nemají v taláru co dělat, a nejmenoval je. Čtyřiadvacet se s rozhodnutím jeho prezidentské výsosti smířilo (koneckonců je to prý jeho právo: nemusí soudce jmenovat, ani když mu je padesát, a může to být proto, že se ten den špatně vyspinkal nebo se mu nelíbí jeho kukuč). Byli za úctu k Nejvyšší Autoritě odměněni a už svou funkci vykonávají. Zbývající si stěžovali u soudů. Během času všichni až na dva odpadli: tři byli odměněni jmenováním, dva si našli jinou práci. Jednoho ze zbylých dvou, pana Langera, se týká soudní rozhodnutí, na něž si Klaus stěžuje.
Dejme tomu, že postup prezidenta je formálně správný: ústava mu nenařizuje zdůvodňovat svá svrchovaná rozhodnutí. Věcně vzato ovšem situace nevypadá tak, že by se budoucí soudce ke dni svých 30. narozenin proměnil z kukly v motýla, a protože už umí lítat, nabyl schopnosti soudit. Chyba je v první řadě v ústavě, která dává prezidentovi nesmyslné pravomoci. V druhé řadě v prezidentovi, že se nestydí je používat.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Prezident Klaus zjevně usoudil, že takoví holobrádci nemají v taláru co dělat, a nejmenoval je. Čtyřiadvacet se s rozhodnutím jeho prezidentské výsosti smířilo (koneckonců je to prý jeho právo: nemusí soudce jmenovat, ani když mu je padesát, a může to být proto, že se ten den špatně vyspinkal nebo se mu nelíbí jeho kukuč). Byli za úctu k Nejvyšší Autoritě odměněni a už svou funkci vykonávají. Zbývající si stěžovali u soudů. Během času všichni až na dva odpadli: tři byli odměněni jmenováním, dva si našli jinou práci. Jednoho ze zbylých dvou, pana Langera, se týká soudní rozhodnutí, na něž si Klaus stěžuje.
Dejme tomu, že postup prezidenta je formálně správný: ústava mu nenařizuje zdůvodňovat svá svrchovaná rozhodnutí. Věcně vzato ovšem situace nevypadá tak, že by se budoucí soudce ke dni svých 30. narozenin proměnil z kukly v motýla, a protože už umí lítat, nabyl schopnosti soudit. Chyba je v první řadě v ústavě, která dává prezidentovi nesmyslné pravomoci. V druhé řadě v prezidentovi, že se nestydí je používat.
