Problém mám jen s civilními obětmi: civilní oběti jsou přípustné ve válce (byť i občanské), a ta nebyla.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Případ, o němž teď psali v LN, je ovšem něco jiného. Několik mamlasů založilo v druhé polovině šedesátých let po vzoru TGM „realistickou stranu“. Ta jejich strana měla ovšem „v případě potřeby“ provádět teroristické a sabotážní akce a měla mít za tím účelem ozbrojené oddíly. Formování strany se dělo hubou a příliš nahlas, takže všichni skončili v Ruzyni.
Nepobyli tam dlouho, estébácký vyšetřovatel v dubnu 1968 usoudil, že jejich činnost je za nových podmínek minimálně nebezpečná, a byli propuštěni. Jeden ze skupiny, Jiří Baloušek, byl ovšem ozbrojen a StB tomu nepřikládala váhu (označila to za přestupek). To pak stálo život jednoho člověka.
V onom srpnovém týdnu 1968 se rozhodl jeden bulharský záklaďák, střežící ruzyňské letiště, že emigruje. Údajně tak učinil v opilosti. Stopl si fekál s dvoučlennou posádkou a žádal odvést k hranicím se SRN. Řidič a závozník dostali z ozbrojeného pasažéra strach a vyzvedli si cestou Balouška, o němž věděli, že má zbraň. Vojáka pak omráčili, sebrali mu samopal, a když se začal probírat, tak ho pro jistotu ještě zastřelili. Všechno prasklo a střelec Baloušek dostal s přihlédnutím k okolnostem pouze devět let.
V LN píšou o vojákovi jako o „okupantovi“. Dovoluju si upozornit, že vojáci ruských kolonií tam byli nasazeni jen jako potěmkinská štafáž ruské invaze; že na vojně nebyli dobrovolně, že se jich předem nikdo na nic neptal a nikdo jim nic neřekl, a že kdyby byli během „akce“ protestovali, čekala by je asi kulka. Navíc voják chtěl emigrovat.
To, co ti tři kumpáni provedli, se asi nedá kvalifikovat jako úkladná vražda. Přesto se mi z nich chce zvracet. Měli spoustu možností, jak se nešťastníka zbavit, zvolili tu nejjednodušší a nejhnusnější. Ten člověk měl prý kdesi u Rakovníka památníček. Myslím, že si ho zaslouží – bez byzantské parády, ovšem. Jako oběť invaze.
Byl jsem o víkendu na jakési konferenci v Sofii. A jsem strašně rád, že jsem o případu ještě nevěděl. Styděl bych se totiž podívat svým bulharským hostitelům do očí.
