Nad odpadlými poslanci ODS, s nimiž sociální demokracie ve svých scénářích pracuje, se po volbách v jakémkoliv termínu zavře voda. K tomu přistupuje nový protiargument: ve chvíli, kdy se snad podařilo vytáhnout korunu z jednoho pytle s padajícím forintem, by bylo trestuhodné navozovat u nás balkánské poměry.
Přesto je napětí, o němž píší LN, autentické. Je to atmosféra, v níž se nadpůrměrně daří zprávám o tom, co ošklivého na kterého politika řízeně vyleze, zkazkám, kterého novináře kdo řídí, a co si kontrarozvědka vymyslí, aby premiérovi pomohla odvést pozornost. Dohromady už té paranoie začíná být příliš.
Jak se mohlo stát, že parlament zvenčí vypadá jako pavilon, v němž řadového jedince po určitém čase napadá virus kolektivní psychózy? K hlavním důvodům patří nešťastné patové rozložení sil, které obě hlavní strany zatáhlo do nelítostného boje. Jako jediné vysvětlení to ale nestačí. V letech 1996 a 1997 byl ve sněmovně taky pat, a přece úplně jiné poměry. V tehdejším parlamentu se na konspirační teorie začalo ve velkém věřit, teprve když se naplnily.
Jeden parlamentní veterán udělal zkušenost, že každý parlament po roce 1990 byl horší než ten minulý, protože s každými volbami ubylo politiků s přesvědčením a přibylo lobbistů. A takový nespolehlivý materiál dostali minule k dispozici pánové Topolánek a Paroubek. Ten první si upřímně myslí, že ten druhý představuje čiré zlo, toho druhého upřímně trápí pocit, že na něj ten první před volbami spáchal ohromný podraz.
Pravdě blíž je asi Topolánek, o to však teď nejde. Jde o to, že pokud svému úhlavnímu protivníkovi věřím každou špinavost, začnu ji po čase očekávat odkudkoliv kdykoliv.
A výsledek? Stávající sněmovna, v dějinách České republiky už pátá v pořadí, trpí podezřívavostí, jakou ani parlamentní veterán nepamatuje.
Přesto je napětí, o němž píší LN, autentické. Je to atmosféra, v níž se nadpůrměrně daří zprávám o tom, co ošklivého na kterého politika řízeně vyleze, zkazkám, kterého novináře kdo řídí, a co si kontrarozvědka vymyslí, aby premiérovi pomohla odvést pozornost. Dohromady už té paranoie začíná být příliš.
Jak se mohlo stát, že parlament zvenčí vypadá jako pavilon, v němž řadového jedince po určitém čase napadá virus kolektivní psychózy? K hlavním důvodům patří nešťastné patové rozložení sil, které obě hlavní strany zatáhlo do nelítostného boje. Jako jediné vysvětlení to ale nestačí. V letech 1996 a 1997 byl ve sněmovně taky pat, a přece úplně jiné poměry. V tehdejším parlamentu se na konspirační teorie začalo ve velkém věřit, teprve když se naplnily.
Jeden parlamentní veterán udělal zkušenost, že každý parlament po roce 1990 byl horší než ten minulý, protože s každými volbami ubylo politiků s přesvědčením a přibylo lobbistů. A takový nespolehlivý materiál dostali minule k dispozici pánové Topolánek a Paroubek. Ten první si upřímně myslí, že ten druhý představuje čiré zlo, toho druhého upřímně trápí pocit, že na něj ten první před volbami spáchal ohromný podraz.
Pravdě blíž je asi Topolánek, o to však teď nejde. Jde o to, že pokud svému úhlavnímu protivníkovi věřím každou špinavost, začnu ji po čase očekávat odkudkoliv kdykoliv.
A výsledek? Stávající sněmovna, v dějinách České republiky už pátá v pořadí, trpí podezřívavostí, jakou ani parlamentní veterán nepamatuje.
