Jiný velký spisovatel naší doby - a Ecův dobrý přítel, dokonce takový, že si spolu s Mariem Vargasem Llosou říkali „tři mušketýři“ - byl v té době konfrontován rovněž s něčím, co stále pokračuje a jehož konce nikdo nedohlédne. Jde samozřejmě o spisovatele Salmana Rushdieho.
Mám pocit, že na jeho případ se trochu zapomíná. Přitom obsahoval v jádru vše podstatné z toho, co zažíváme po každém novém útoku, po každém novém atentátu či hrozbě. Je to střet s mimořádně agresivní formou jednoho militantního náboženství. S fašoidním islamismem. (Co jiného byla výzva k zabití člověka, který napsal knihu, kterou oni nečetli, což by na věci nic nezměnilo, než fašismus? A co jiného byl masivní souhlas s tímto barbarstvím, než fašismus? Že k vykonání rozsudku nedošlo, je kombinace zázraku a dobré práce britské ochranky a tajných služeb.)
Hned, jak však člověk něco nepěkného o islámu napíše, lekne se, jestli přeci jen tomu náboženství nekřivdí a co víc, nezařadí-li se po bok lidí, s nimiž by se ani za nic nechtěl octnout v jednom šiku. Neštěstí současné situace totiž spočívá (mimo jiné) v tom, že každý nový čin náboženských fanatiků dává za pravdu těm nejhorším pudům a jimi zmítaným masám, zatímco ti slušní páchají intelektuální sebevraždu, kterou vydávají za úctu, smír a humanismus.
Často s tím byl konfrontovaný Rushdie. Ten se setkával nejen s podporou, ale právě – na Západě, mezi intelektuály, tedy mezi svými - s tím, že vlastně on je viníkem situace. Že neměl provokovat, dráždit, že je nutné muslimy a jejich – vražedný – hněv chápat, že jejich náboženství je nevinné, neboť miliarda lidí nemůže být vinna, a islám je přece náboženství míru. Míru? A proč dělá takové věci? Píše o tom a ptá se na mnoha místech svých strhujících vzpomínek pojmenovaných Joseph Anton (to bylo jeho krycí jméno v době hluboké „ilegality“, vyšly česky v roce 2012). Náboženství není rasa a kritika náboženství není zločin, ale právo každého člověka, natož intelektuála. Odpovídal na to „kacíř“ Rushdie, který svým skvělým románovým dílem udělal pro pochopení kultury muslimů nekonečně víc než „multikulturní“ vytěsňovači, kteří si zalévají uši voskem a ostatním by chtěli zavřít ústa tmelem ušlechtilé ignorance. Čtěte Rushdieho!
