Vasila Biľaka jsem viděl jednou na vlastní oči. Bylo to v roce 1986 na fotbalovém zápase hraném na pražském Strahově. Naši hráli kvalifikaci na MS proti západnímu Německu a byli drtivě ničeni: prohráli jsme 1:5. Já se na stadion dostal v převleku za prodavače limonád – to byla senzační finta mého kamaráda Iva, stačilo vzít na sebe bílý plášť a do ruky tác s několika kelímky a pustili vás bez problému kamkoli. Nevím, jestli by to dnes ještě šlo.
O úmrtí Vasila Biľaka čtěte: |
Tak jsme se ocitli na hlavní tribuně, hned vedle lóže. Seděli nebo snad stáli tam všichni, celý ten kolaborantský spolek, dosud bych je poznal: Fojtík, Jakeš, Kempný, Kapek, Korčák, Colotka, Indra... Samozřejmě Vasil Bi ľak, sporý mužík s tváří subalterního gangstera, poloprimitivní intrikán bez vzdělaní a talentu, včetně toho krejčovského, omílač stalinistických frází a tupých a komických floskulí, které byly nakonec moc i na jakešovskou perestrojku.
Nevím, jestli jsem se tehdy zaměřil na něj. Hleděl jsem na ně jako na jednu lidskou hmotu. Vzpomínám si, že skoro všichni měli na hlavě takové šedé klobouky a na sobě šedé pláště asi z dobrého materiálu, ale celý ten výjev byl tak ponurý, jako kdyby stáli na rantlu Leninova mauzolea a sledovali pohřbívání nějaké generální mrtvoly.
Bývalý vysoký funkcionář Komunistické strany Československa Vasil Biľak.
Elegantně hrající Němci (trénoval je tehdy Franz Beckenbauer) nám sázeli jeden gól za druhým, když dali pátý, tak už si s našimi bezmocnými nešťastníky jen tak hráli, snad v rámci Ost-politik nechtěli zhoršit diplomatické vztahy. Ta sestava na tribuně tomu bezmocně přihlížela s výrazy stále nasupenějšími a zlostnějšími. Vládli téměř neomezeně celé zemi a teď viděli, jak je reprezantace jim podřízeného státu, kterého se zmocnili vlastizradou, zesměšněna. Vždy jsem se považoval za vlastence, ale tehdy jsem byl Němcům, ano, právě Němcům z demokratického a prosperujícího Německa, za tu lekci a za ten zážitek vděčný. Přál jsem to těm komunistickým zločincům, přál jsem to bohužel i těm fotbalistům a přiznám se, že jsem to přál i té zemi. Naší zemi. Své zemi. Ještě větší ponížení, ještě hloub...
Ano, nejhorší na garnituře, která se po srpnovém vpádu znepřátelených vojsk vydrápala k moci, bylo, že zpochybňovala samy důvody vlastenectví, samu lásku k zemi, v níž člověk žil, musel žít a která si to nechala líbit. V čele té země stála nikým nevolená a nikým nekontrolovaná směska prospěchářů, kariéristů, dogmatiků, polokriminálních zrádců, cyniků a hochštaplerů; lidé morálně i intelektuálně podřadní, jako Biľak, lidé, kteří by v žádné normální svobodné zemi neměla šanci uspět. V té naší zemi však na dvacet let ano. Dosud je to na ní znát.
