Buď se dohodne s únosci, ačkoliv tvrdí, že s nimi nejedná – tak tomu bylo u Antonie Chrástecké a Hany Humpálové, držených dva roky v Pákistánu. Nebo to stát zvládne neformálně – tak tomu bylo před pěti lety u tří Čechů, kteří v Zambii fotili před leteckou základnou a byli zadrženi. Ale případ Markéty Všelichové a Miroslava Farkase se zásadně liší.
Jistě, neznáme podrobnosti, ale něco je jasné i tak. Turecko, ať už si o něm a prezidentu Erdoganovi myslíme cokoliv, je náš spojenec v NATO. Proto teď nepřipadá v úvahu ani varianta vyjednávání s únosci (případ Chrástecká a Humpálová), ani varianta ve stylu Jamese Bonda (případ Zambie). S Tureckem se to chtě nechtě musí řešit oficiálně.
Roli bude hrát turecký zákon, jakkoliv nám cizí, a český diplomatický um. Musí vyjít z toho, že Turecko drží dva české občany, kteří se provinili jen tím, že v Sýrii bránili Kurdy (připojili se k milici YPG) proti genocidě, jež jim hrozí ze strany Islámského státu (rozuměj: sunnitských džihádistů).
Každý cizinec, který se zapojí do bojů v Sýrii, je podezřelý. Ať už jako ten, kdo podporuje brutální režim, či jako ten, kdo – třeba v dobré víře – pomáhá džihádistům. Jestli je v Sýrii nějaká síla, která taková podezření minimalizuje, tak Kurdové. Ti nebojují ani za vládu, ani za chalífát, ale jen za přežití své vlastní komunity. A jestli má Západ problém s Tureckem, tak hlavně tady. Ankara spatřuje větší hrozbu v Kurdech (i těch syrských ohrožených Islámským státem!) než v sunnitských džihádistech. Proto má zákony, které umožnily zadržet Všelichovou a Farkase, aniž by něco udělali v Turecku.
Česká vláda si může myslet, že Všelichová se zachovala lehkovážně, když o svém boji za Kurdy otevřeně mluvila do českých médií. Může si dokonce myslet, že za to zaslouží pár na zadek. Ale úředně musí udělat vše pro záchranu obou zadržených. Bude-li hledat páky na Turecko, najde je nejspíš u toho, po kom samo Turecko něco žádá – v EU. Nemusí se nám líbit turecký požadavek bezvízového styku s EU, ale je to teď hlavní páka na Ankaru. Právě Brusel či Berlín – spíše než Praha – mohou Ankaru přesvědčovat, že hrozba džihádismu je zásadnější než turecká obava ze syrských Kurdů i těch, kteří jim pomáhají v obraně života.