Politické strany, která Putinův obraz reprezentují, zůstaly marginální, nanejvýš se pohybují těsně pod hranicí pěti procent nutných pro vstup do parlamentu. V tomto smyslu není až tak důležité, zda zvítězil Blok Petra Porošenka (prezident) či Lidová fronta premiéra Jaceňuka. Důležitější jsou jiné věci.
To, že jasnou většinu mají strany více či méně občanské. To, že v parlamentu bude zastoupena opozice reprezentující ruskojazyčnou menšinu. (Je samozřejmě otázka, o kolik procent by měla více, kdyby se mohlo normálně hlasovat v celém Donbasu, neřkuli na Krymu, ale tu otázku si musí do značné míry zodpovědět sama.) To, že své poslance bude mít i Vlast bývalé premiérky Tymošenkové, ať už si o ní myslíme cokoliv.
Za poslední rok jsme slýchali o Ukrajině a Ukrajincích hodně nepěkného a dehonestujícího. Že je to de facto nestát, který neměl a nemá tradici vlastní suverenity. Že Ukrajinci nejsou politickým národem, ale objektem přetahování ruských a západních vlivů. Že své ambice mohou naplnit pouze ve vazbě na Rusko.
Volby – a už to, co jim předcházelo – ukázaly něco jiného. Ukázaly, jak politický národ vzniká. Jistě, Ukrajinci mají ještě daleko k ideálu politického národa. Problémů budou mít více, než si možná i teď připouštějí. Ale zdá se, že jako politický národ dokázali hlasovat, a to není tak málo.
