„Papers“ bývají účelovým klackem. Kdo si chce vylít vztek na Donalda Trumpa, stačí, když zdůrazní, že v Paradise Papers je uveden jeho ministr obchodu Wilbur Ross. Přitom hlavní společenská nebezpečnost daňových rájů je jinde: v lidech posilují pocit nespravedlnosti, dojem, že předepsané daně platí jen ti chudší, respektive blbější.
Je nějaký uchopitelný argument proti paušálním odsudkům, ba kriminalizaci daňových hříšníků? Jeden by se možná našel, a sice squateři. Jistě, daňoví hříšníci patří k nejbohatším lidem a squateři zase k nejchudším, ale cosi společného mají.
Zaprvé odsudky, jež schytávají. Kdo obsadí dům, který mu nepatří, je v mnohých očích zloděj, ale i komunista, lehkoživka či vyvrhel společnosti. (Kdyby se tak zachoval každý, společnost jako taková by zkolabovala, že.) Kdo platí daně mimo svou zemi, je za zloděje považován též.
Zadruhé. Přes všechny nadávky squateři upozorňují na problém stojící mimo aktuální zájem. Na to, že ta či ona stavba je v tak havarijním stavu. Přes všechny nadávky do zlodějů i uživatelé daňových rájů upozorňují na něco, kam nesahá aktuální zájem. Na havarijní stav systému šroubujícího daňové sazby stále výše. V tomto smyslu mohou být signály daňových hříšníků a squaterů užitečné.
