Tu jde o cyklisty na pěších zónách: nárokují si po nich jezdit, ačkoliv jde o zóny výslovně pro pěší. Tu o vozítka segway: nárokují si chodníky, ačkoliv mají motory. Tu o elektrické koloběžky. Že se s nimi teď potýká centrum Prahy, na obecném principu nic nemění. Co se objeví v Praze, dříve či později zamíří i jinam.
Uživatelé koloběžek americké firmy Lime ukazují odvrácenou stranu bezemisní dopravy a sdílené ekonomiky. Jezdí po chodníku, ač ze zákona patří na ulici. Jezdí na nich, kdo chce, ač by měl mít platný řidičský průkaz. A hlavně: odstaví je (zaparkuje), kde chce, i uprostřed chodníku. Je to přece projev sdílené ekonomiky, symbol nového vztahu k výrobkům, které uživatel potřebuje jen dočasně, tedy i pokroku. Jenže sdílení není dobro samo o sobě, na jaké bývá pasováno. Člověk, jenž v Praze naráží (i doslova) na jedoucí či odstavené koloběžky, má spíše pocit, že vidí sdílenou neodpovědnost.
  |
Prahu zaplavily stovky koloběžek. Jezdci na nich porušují předpisy, jezdí po chodnících a parkují je kdekoliv |
Budeme uživatele vzdělávat o přepravě na elektrických koloběžkách, řekl webu Lidovky.cz Ondřej Široký z českého zastoupení firmy Lime. Myslí to dobře, ale jakou šanci má vzdělávat ty, kteří jen jednou vyjedou po Praze? To je jako vzdělávat v péči o půdu rolníky, kteří ji nevlastní, jen sdílejí (pronajali si ji na pár let). Či jako vzdělávat ty, kteří nepěstují partnerské svazky, ale ženy sdílejí podle zásad volné lásky.
Problém není v tom, že se prosazuje bezemisní doprava. Nastává, když si její uživatelé hrají vůči ostatním na nadřazená božstva. Okatě předvádějí světovost, oddanost sdílené ekonomice a nárokují si privilegia, aniž by jim došlo, že jiní to vnímají jako aroganci dobra.
