Je jistě hodně způsobů, jak hodnotit, zda je společnost normální či zda žije v podmínkách považovaných za normální. Své metody mají sociologové, bezpečnostní analytici či psychologové. Ale někdy stačí i přízemnější pohled. Třeba odpadkové koše. Nebo možnost brát si do letadla vlastní nápoje. Banality? Jak kdy.
Už jsme možná zapomněli, že v roce 2009 se do pražského metra vrátily koše. Ty staré zmizely po 11. září 2001. Ty nové byly drahé, masivní a výbuchuvzdorné. Ale vrátily se na svá místa, aby si společnost nezvykla, že žít bez košů je normální. O rok později rozhodla Evropská komise, že i pít v letadle je normální. Vlastní nápoje – zakázané po pokusu teroristů s dvousložkovou bombou – se na paluby mohly vrátit.
Hledáte-li jednoduchý test normálnosti, najdete ho ve ztrátách a nálezech. Ta stařičká služba patří k pilířům civilizace, řekněme civilizace důvěry. Dokládá, že to, co někdo někde zapomene, nějaký nálezce bez obav vezme a s důvěrou odevzdá. Z tohoto pohledu je normální život ohrožen v situaci, kdy zapomenuté předměty budí takovou nedůvěru a obavu z teroru, že je nikdo neodevzdává. Ztráty a nálezy by pak zanikly spolu s důvěrou ve vzájemnost a civilizaci vůbec.
Služba ztráty a nálezy působí na první pohled jako banalita, ale je to velká společenská vymoženost. Není náhoda, že tolik spisovatelů použilo ten název pro titul knihy. A není náhoda, že ztráty a nálezy nefungují v těch oblastech světa, kde se šíří společnosti nedůvěry a násilí.
