Popel a démant

Ale roli partyzána Macieje ztělesnil Zbigniew Cybulski. Jak to, že takový film bylo možné v Polsku natočit za komunismu? Jak to, že Cybulského ta role posunula do pozice Jamese Deana? Protože Poláci se na své hrdiny nedívají ideologickými brýlemi

 I bratři Mašínové jsou syny legendárního protinacistického odbojáře. I oni vytáhli proti nastupujícímu komunismu se zbraní v ruce. Ale v dobovém mediálním zpracování skončili jako bezejmenní teroristé v estébáckém majoru Zemanovi. V téhle věci paralely nehledejme, ale nepoměr mezi rolí hrdinů v Polsku a Česku skutečně bije do očí.

 Mají-li se Češi shodnout na svém nesporném hrdinovi, je tu T. G. Masaryk – hrdina protihabsburského odboje. Ale pak už to skřípe. Nemáme národní hrdiny, své hrdiny mají různé názorové tábory. Kubiš a Gabčík – hrdinní popravčí Heydricha, nebo i nechtění spolupachatelé vypálení Lidic? Záleží na úhlu pohledu. Tři králové, důstojníci Mašín, Morávek, Balabán, ani to není parta pro všechny. Troufli si na atentáty přímo v nacistickém Berlíně, ale levici se nemusí líbit třeba heslo kapitána Morávka: „Věřím v Boha a své pistole.“

 Čím blíže k dnešku, tím je to složitější. Velké hrdinství ukázal v srpnu 1968 František Kriegel. V Moskvě jako jediný z unesených československých činitelů odmítl podepsat souhlas se sovětskou okupací. Jenže v únoru 1948 byl Kriegel zástupcem velitele Lidových milicí. Tehdy se vlastně mohl střetnout i s bratry Mašíny. A dnes si můžeme představit střetnutí mezi fankluby hrdiny Kriegela a hrdinů Mašínů. Co s tím?

 Češi preferují spíše oběti totality než ty, kteří jí s rizikem nevyhnutelných i nechtěných ztrát čelili se zbraní v ruce. Taková Milada Horáková, to je pěkný příklad, takový společensky konsenzuální – sterilně odsouzena, sterilně oběšena, v té své cele snad ani mouchu nezabila, oběť zůstává obětí. To bratři Mašínové zůstávají potížisty.