Poplatky u soudu

K Ústavnímu soudu se nějaká pře může dostat v zásadě dvěma hlavními způsoby: buď někdo usoudí, že zásahem veřejné moci proti němu bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Zdůrazněme, že k tomu zásahu muselo fakticky dojít a musel dopadnout na stěžovatele osobně. Ten také musí nejdříve vyčerpat všechny běžné prostředky zákonné obrany.

Anebo, pokud jste prezident nebo člen parlamentu, můžete to vzít zkratkou. 41 poslanců nebo 17 senátorů se může rozhodnout, že se jim nějaký zákon nelíbí. Sice třeba ještě ani nezačal platit a poslanců samých se týká jen tak, že je štve, že prohráli hlasování. Ale můžou prohlásit, že si myslí, že je protiústavní, a dožadovat se jeho zrušení. Podání je nic nestojí, tak proč by to nezkusili. U důvěřivých lidí můžou i vyvolat dojem, že vláda opravdu schvaluje protiústavní zákony. A tak se poslanecká podání vrší - teď třeba v Brně čeká ve frontě kromě další stížnosti na reformní balík také stížnost na zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů.

Říká se tomu soudní přezkum legislativy a je to velká vymoženost poválečného ústavního inženýrství. Jenže má trochu perverzní důsledky. Poslanci si z Ústavního soudu dělají třetí komoru parlamentu. Snaží se Ústavní soud přetáhnout na svou stranu. Ten se má ale zabývat jen lidskými právy, ústavností a rovnováhou moci. Jestliže se v nějakém zákoně říká, kolik má být kde čeho a za kolik, je to typická norma náležející do sféry politického dohadování, ne základních práv. Česká republika bude stejně ústavní, ať budeme platit u lékaře třicet korun, padesát korun, anebo, tak jako dnes, pokaždé jinou částku. Že je nějaký zákon nemilý nebo třeba i hloupý, ještě neznamená, že je protiústavní.

Stálo by za to zvážit, zda hranice 41 poslanců či 17 senátorů není příliš nízká. V zájmu ústavnosti.