Najednou se mezi lidmi začalo probublávat „sedm tři… sedm tři...“, jako by to byla nějaká magická formule. Úplně nevědomý jsem nebyl. Věděl jsem, že se mistrovství koná, ani to mi nebylo neznámé, že se hraje na české půdě. Bylo mi to ale fuk.
Když jsem tedy slyšel „sedm tři… sedm tři...“, pomyslel jsem si, tak jsme zase dostali napráskáno a sedm kousků, to je docela dost. Jenže pak se ukázalo, že jsme vyhráli a že se v neděli bude hrát finále se Švýcarskem. Udělalo mi to radost. Zpytuji teď sám sebe, jestli je to dobře, nebo špatně.
