Mne zaujal facebookový post jednoho z přátel, z něhož mluví vlastní nelehká zkušenost. Na otázky po smyslu a významu akce odpovídá: „Když je ti patnáct, dvacet nebo i víc a třeba jsi z malé vesnice, je důležité vědět nebo vidět, že jsou další lidi jako ty. Že možná nepatříš zrovna tam, kde ses narodil, ale svět je velký a šance lepšího života existuje.“
Sám to ví moc dobře: „… vzpomínám si, jaké to bylo, být jiný a nenávidět sám sebe. Až příliš mnohokrát v životě jsem taky dostal zprávu, že kamarád či kamarádka jsou mrtví, protože nedokázali žít se svou sexuální orientací, a tak se rozhodli spáchat sebevraždu. Ve svých šestnácti jsem byl odhodlán udělat totéž, jelikož jsem neměl přátele, neměl jsem s kým mluvit, a vzhledem k tomu, že pocházím z věřící rodiny, jsem považoval za jisté, že skončím v pekle. Naštěstí si v onom říjnovém pátku roku 1988 jeden spolužák všiml, že mám depku, a pozval mě k sobě na párty. Ten malý skutek mě zachránil…“
