Vlastně ani nechtějí vědět. Když slyší o Palestincích či Libanoncích, hned otáčejí a říkají: „Ale Izraelci...“ Jako kdyby právě oni nejvíce trpěli nespravedlivými rezolucemi, smlouvami a agresí.
Která rodina je obětí? Židovská rodina, která přišla do Palestiny a vystavěla si budoucnost na krvi a ukradené půdě, nebo palestinská, která byla vyhnána za svého domu? Přiblížím příběh obyčejné rodiny, ke které mám velmi blízko. Její kořeny vedou do malého městečka Taršíha (dnes z větší části židovského) nedaleko Akky v dnešním Izraeli. Byla průměrnou palestinskou rodinou té doby.
Rodina vlastnila dům, menší pozemky s olivovníky a pomerančovníky a pár domácích zvířat a přátelila se křesťanskými sousedy. Dnes na její půdě a v jejím domě hospodaří židovští usedlíci. V listopadu 1948 musela svůj dům opustit před leteckými bombami. Utekla stejně jako ostatní do mešity, ale i ta se stala cílem izraelských útoků. Jak podobné dnešnímu Libanonu! S několika osobními věci pod neustálým ostřelováním prchala po polních cestách lemovaných mrtvými. Když dorazila na území jižního Libanonu, doufala, že se situace uklidní, že jim arabská vojska pomůžou.
Návrat Palestincům jen slibovali, o jejich osudu bylo již rozhodnuto dříve. Na začátku roku 1949 část uprchlíků naložili do vagonů. Konečná stanice: uprchlický tábor u syrského Aleppa. Stany a krutá zima, nedostatečné zásoby potravin a každý den umírající děti. To byl obraz prvního roku ve stanovém táboře Najrab. Během několika let se tábor změnil. Píle lidí ho změnila ve vesnici, jejímž koloritem zůstaly uzoučké uličky s domy téměř bez oken, jen ty lepší měly dvorek. I dnes však ti nejchudší žijí ve dvou nevětratelných místnostech. Z naší rodiny se díky tvrdé práci pradědečků a jejich synů i dcer stala průměrná palestinská uprchlická rodina, která si v mnoha věcech žije lépe než ta průměrná česká.
Vzdělání, jež se stalo tím nejdůležitějším, pracovní příležitosti často v zemích Zálivu, majetek a ani to, že mají v Sýrii rovnoprávné postavení, nezměnilo nic na jejich touze po návratu domů. To není nostalgie staříků a stařenek, kteří si ještě Palestinu pamatují a říkají: „Ta voní jinak.“
Když se zeptáte lidí, zda by si vzali peníze za své palestinské domy, vysmějí se vám. Klidně by všechno opustili a začali od nuly, jen aby mohli zemřít v Palestině. Zeptáte-li se malých dětí v uličkách uprchlického tábora, suverénně vám řeknou, že jsou Palestinci a že Židé ukradli jejich zem. Možná vám i hrdě ukáží mapu Palestiny a staré obrázky rodných měst na zdech svých pokojů.
Není to však žádná plánovaná výchova k nenávisti či terorismu. Od malička slyší a vidí, co se děje kolem nich. Otázka, na kterou chtějí znát odpověď, je jednoznačná. Proč byli prarodiče vyhnáni. Proč nemají právo na návrat? Proč denně umírají děti v Palestině a Libanonu? Na tyto otázky nedostávají uspokojivé odpovědi. Národní hrdost, přesvědčení o právu na návrat a pocit hořkosti, že svět nezajímají, se zde předávají z pokolení na pokolení spolu s klíči a dekrety k rodnému domu a půdě.
Dnešní mladé a vzdělané palestinské uprchlíky těžko přesvědčíte o neomezených právech židovského osadníka. Pro ně je libanonská válka bojem za jejich Palestinu, stejně jako pro Židy za Izrael.
Která rodina je obětí? Židovská rodina, která přišla do Palestiny a vystavěla si budoucnost na krvi a ukradené půdě, nebo palestinská, která byla vyhnána za svého domu? Přiblížím příběh obyčejné rodiny, ke které mám velmi blízko. Její kořeny vedou do malého městečka Taršíha (dnes z větší části židovského) nedaleko Akky v dnešním Izraeli. Byla průměrnou palestinskou rodinou té doby.
Rodina vlastnila dům, menší pozemky s olivovníky a pomerančovníky a pár domácích zvířat a přátelila se křesťanskými sousedy. Dnes na její půdě a v jejím domě hospodaří židovští usedlíci. V listopadu 1948 musela svůj dům opustit před leteckými bombami. Utekla stejně jako ostatní do mešity, ale i ta se stala cílem izraelských útoků. Jak podobné dnešnímu Libanonu! S několika osobními věci pod neustálým ostřelováním prchala po polních cestách lemovaných mrtvými. Když dorazila na území jižního Libanonu, doufala, že se situace uklidní, že jim arabská vojska pomůžou.
Návrat Palestincům jen slibovali, o jejich osudu bylo již rozhodnuto dříve. Na začátku roku 1949 část uprchlíků naložili do vagonů. Konečná stanice: uprchlický tábor u syrského Aleppa. Stany a krutá zima, nedostatečné zásoby potravin a každý den umírající děti. To byl obraz prvního roku ve stanovém táboře Najrab. Během několika let se tábor změnil. Píle lidí ho změnila ve vesnici, jejímž koloritem zůstaly uzoučké uličky s domy téměř bez oken, jen ty lepší měly dvorek. I dnes však ti nejchudší žijí ve dvou nevětratelných místnostech. Z naší rodiny se díky tvrdé práci pradědečků a jejich synů i dcer stala průměrná palestinská uprchlická rodina, která si v mnoha věcech žije lépe než ta průměrná česká.
Vzdělání, jež se stalo tím nejdůležitějším, pracovní příležitosti často v zemích Zálivu, majetek a ani to, že mají v Sýrii rovnoprávné postavení, nezměnilo nic na jejich touze po návratu domů. To není nostalgie staříků a stařenek, kteří si ještě Palestinu pamatují a říkají: „Ta voní jinak.“
Když se zeptáte lidí, zda by si vzali peníze za své palestinské domy, vysmějí se vám. Klidně by všechno opustili a začali od nuly, jen aby mohli zemřít v Palestině. Zeptáte-li se malých dětí v uličkách uprchlického tábora, suverénně vám řeknou, že jsou Palestinci a že Židé ukradli jejich zem. Možná vám i hrdě ukáží mapu Palestiny a staré obrázky rodných měst na zdech svých pokojů.
Není to však žádná plánovaná výchova k nenávisti či terorismu. Od malička slyší a vidí, co se děje kolem nich. Otázka, na kterou chtějí znát odpověď, je jednoznačná. Proč byli prarodiče vyhnáni. Proč nemají právo na návrat? Proč denně umírají děti v Palestině a Libanonu? Na tyto otázky nedostávají uspokojivé odpovědi. Národní hrdost, přesvědčení o právu na návrat a pocit hořkosti, že svět nezajímají, se zde předávají z pokolení na pokolení spolu s klíči a dekrety k rodnému domu a půdě.
Dnešní mladé a vzdělané palestinské uprchlíky těžko přesvědčíte o neomezených právech židovského osadníka. Pro ně je libanonská válka bojem za jejich Palestinu, stejně jako pro Židy za Izrael.
