Skutečného míru, má-li být něčím více než jen dočasným klidem zbraní k načerpání nových sil, se dosahuje méně krásným způsobem.
Takový mír, o kterém teď v souvislosti se Srí Lankou píší agentury, se v arabštině nazývá hudna, do hovorové češtiny to lze nejvýstižněji přeložit jako „čekání na vhodnou příležitost“ a ukázku skýtá Hamás v pásmu Gazy. I ten momentálně nebojuje.
Chceme-li někde vidět fungující mír po třiceti letech násilí, podívejme se do Severního Irska. Proč tamní extremisté přistoupili na mezinárodně kontrolované odzbrojení? Protože ti nejhnusnější z nich – lidé jako Ian Paisley a Martin McGuinness – dostali místa v regionální vládě.
Jsou dvě cesty k míru. Tu první razí lidé s krásným image a nicotným mandátem. Tu druhou lidé s ošklivou minulostí a silným mandátem svých komunit. Otázka pro pátou třídu: která z nich vede ke skutečnému míru? Školáci v Ulsteru vědí, že ta druhá. Školáci na Srí Lance to ještě nevědí.
