Jen jsem opět narazil na potíž, která trápí snad všechny „vyspělé země“ severní polokoule.
Nekřičím tedy. Jen mě štve, že - jak můžeme s novou jarní silou cítit intenzivně z podrážek -, většina našich politiků a úředníků zařadila tento problém k těm, v nichž se raději nebudou rýpat.
Nejspíš se obávají, že lobby „pejskařů“ dovolávajících se všech svatých až po ústavní listinu práv, uštěká kohokoliv, kdo dbá o pořádek. Doufám, že se dříve či později potvrdí, že citlivost svého nosu na volební preference si nastavili špatně.
Opomíjením zdánlivě jen „estetického“ problému totiž dokazují svou aroganci a neschopnost. „Jde o problém s dlouhodobým řešením, neboť se týká morální vyspělosti jedinců či skupin v naší společnosti,“ zní odpověď.
A tato morální vyspělost, pokračuje klasická sentence odpovědného činovníka, „je v této oblasti na velmi nízké úrovni“. Vyslovil ji ředitel městské policie jednoho moravského města, ale v tomto případě není nutné jmenovat. Podobné nehoráznosti se totiž sdělují v němčině, angličtině, nizozemštině...
Člověka až napadá, zda se budoucí politici a úředníci rodí se sklony k omezenosti a alibismu, nebo musejí před přijetím do bratrstva absolvovat v tomto oboru zvláštní školení. Jako ve většině ostatních případů, jde i v otázce psích exkrementů o nebezpečné ignorantství.
Vůbec nepřeháním. Jde o skutečný hazard. „Pomocí proteolytických enzymů si razí cestu tkáněmi, zanechává za sebou traumatický kanál, krvácení, zánět a nekrózy, tvoří se granulomy.
Nebezpečná je uveitida, kdy postižení sítnice může vést až k oslepnutí postiženého oka,“ líčí lékaři, jak zdatně si v lidském organismu počíná larva škrkavky psí. Stačí se jen nadechnout zvířeného prachu.
V Británii, kde pejsci produkují zhruba tisíc tun exkrementů denně, onemocní toxokarózou šestnáct tisíc lidí ročně. Oslepne kvůli tomu asi padesát z nich. U nás se o tom statistiky nevedou. Z počtu chovaných psů ale není těžké dovodit, že se i v Česku vyprodukuje úctyhodných dvě stě čtyřicet tun psího lejna denně.
Lidí, které škrkavka napadne, by tedy mělo být srovnatelně -tedy asi čtyři tisíce. Kolik alergiků trpí kvůli bezohledným „pejskařům“ respiračními potížemi, už asi nikdo nespočítá. Nemluvě o případech bakteriální infekce včetně salmonely.
Zapíchnutý starosta
Řeči o „morální zodpovědnosti“ nestačí. Na místě je postih natolik tvrdý a důsledný, aby odradil každého potenciálního útočníka na lidské zdraví. .„Neukázněným majitelům psů, jejichž pejsek znečistí veřejné prostranství, může být blokově uložena pokuta od sta do tisíce korun,“ sdělil letos Lidovým novinám strážník městské policie z Prahy 10.
Zásadní problém je v tom, že sice „může“, ale nemusí. Navíc ta částka. Pro majitele, kteří jsou ochotni platit za blahobyt svých miláčků desetitisíce ročně, nějaká ta stokoruna počasí nedělá.
Pokud bych měl malé děti, které jsou k napadení všemi těmi choroboplodnými zárodky nejvíce náchylné, bylo by asi na čase zvažovat emigraci. Buď vnitřní - koupit si deset hektarů někde daleko od lidí a jejich psů -, nebo změnit zemi.
Třeba odjet do Pensylvánie, kde neváhali zřídit post psího policisty (dog law enforcement officer). Takový úředník přitom musí být opravdu „politicky korektní“ - hájí psy proti jejich zlým pánům, ale chrání i občany před fekální svévolí.
Je také možné počkat si na výsledek plánu drážďanských radních na zavedení povinného registru psí DNA. Podle jednoho z nich, Rolanda Putzgera, by se pak jeho město mohlo stát nejčistším v Německu, neboť ze psího lejna by bylo možné odvodit, kdo je majitelem pachatele. A tohoto páníčka pak natáhnout na pořádný finanční skřipec.
Nepochopím klid, s nímž třeba jihomoravský hygienik Vladimír Čermák tvrdí: „Vysavače na úklid exkrementů jsou drahé. Město podle mne dělá dost, když instaluje odpadkové koše se sáčky.“
Podle mne zas kterékoliv město či obec dělá zatraceně málo pro ochranu vlastních občanů, když poslouchá jeho rady. Dosáhli jsme kvůli tomu stavu, kdy musíme děti zavírat do bezpečí mříží, jež je oddělují od okolního světa zaneřáděného důsledky úřednické lhostejnosti. A navíc se něco takového vydává za zásluhu hodnou voličského hlasu!
Přesně před rokem řešily městské úřady v bavorském Bayreuthu unikátní problém: kdo zapichuje americké vlaječky do psích hromádek? Bylo to snad poprvé v historii, kdy lejna nejlepšího přítele člověka symbolicky vstoupila do velké politiky.
Mnohem víc na místě by ale byla podobná iniciativa na municipální úrovni. Jen si to představte - do každé kupky zastrčit vlaječku s portrétem. Tak, aby na nejvyšších podstavcích trůnili šéf strážníků a pan starosta. Pěkně podle hierarchie zásluh a odpovědnosti. Nebyla by to paráda?
