Ano, tohoto Kollára chci vzpomenouti. Jednak totiž obsahem jeho básní není jen pitomý panslavismus. Občas mají i překvapivý půvab, ať chtěný, nebo (častěji) nechtěný. A jednak, když je řeč o máji a o lásce, je Kollár postava vlastně následování hodnější než Mácha.
O Máchovi víme, že pical svou Lori zezadu – ale nevíme, jestli by s ní býval vydržel, kdyby nebyl býval tehdy při požáru nastydl a umřel. Kdežto o Kollárovi víme, že když mu Mína dala na jaře 1819 v Jeně košem, Kollár nerezignoval. Psal jí dopisy z Prahy i z Pešti. Prosil ji o obrázek. Ona odpovídala krutým „budeme jen přáteli“.
Psal o ní básně, které si ona neuměla přečíst. Některé znějí docela „májově“, ba „máchovsky“: „Jaro vzniká, sněhy plaší slunce, / zefýr loutky nese trávníkům, / strom už stínem hoví poutníkům, / slavík zpívá s květového trůnce; / tam laň plesá, onam křepké junce, / zde se niva směje rolníkům, / motýl k sadu, kachně k rybníkům, / zlatá spíchá včela ku medunce. / Vše se těší, kochá, líbá, skáče, / všudy láska, žerty, lahoda: / jen mne tisknou tužby, vzdechy, pláče; / jen mne nejmou jara ani léta, / nehne slunce ani příroda, / comne zbavil osud duše světa.“
ČTĚTE TAKÉ |
Nakonec to Mína nevydržela a svolila k sňatku. Roku 1835 si pro ni Kollár jel do Výmaru. A pak spolu odjeli do Pešti a žili šťastně až do smrti. Suma sumárum: Kollár na ni čekal šestnáct let. Když se brali, bylo jemu dvaačtyřicet a Míně také táhlo na čtyřicítku. To už nebylo mladistvé zamilování do kusu hezké kůže. To už byla, prosím, láska.
