Za prvé, tato kniha o šachu shrnuje něco, o čem množství starší šachové literatury vydávané za komunistického režimu mlčelo. Totiž – o vztahu šachu a režimu samého. O tom, jak mnozí šachisté prchali ze Sovětského svazu, seč mohli, od Aljechina po Korčného – tak jako prchali příslušníci elit jiných oborů. O tom, jak režim proměnil i šachy v součást propagandy: Sovětský svaz je přece nejlepší ve všem, od kosmonautiky po šachy! O tom, jak i mezi těmi šachisty, kteří v SSSR zůstávali, režim striktně rozlišoval a jak celou mašinerii poskoků, agentů, psychologů a propagandistů nechával pracovat ve prospěch těch „hodných“, loajálních proti těm „nehodným“.
A měl pravdu, báťuška režim bolševický, když se snažil vytěsnit „nehodného“ Kasparova. Podívejte se na něj dnes. Nechal šachů a troufá si kritizovat režim dnešní, putinovský. Do ťurmy s ním, soudruzi, ať si hraje šachy někde na Sibiři s pussyriotkami.
Za druhé, tato kniha, byť velestručně, informuje o inspiraci, jakou šachy skýtaly „vysoké kultuře“, od Knihy o šašiech Tomáše Štítného po šachové obrazy Marcela Duchampa, též šachisty vášnivce. Cosi je „klasicky“ dokonalého na té geometrii šachovnice a pevné hierarchii figur. Cosi je „romanticky“ nekonečného na poetice názvů figur a zahájení – viz „Nimcovičovu indickou obranu“ či „dámský gambit“. Cosi je „surreálně“ děsivého na té analogii figurek a lidí, tahů a vztahů.
Za třetí, když se člověk zahledí do šachovnice a vidí důstojné chování všech figur, jež všechny, včetně krále, respektují obecná pravidla – může se zasnít o spravedlivějším světě...
