Přišla však na mě z něho touha po tichu, kdyby tak jen vítr šuměl a podzimní lesy voněly. Že nebylo času jet na Šumavu, aspoň jsem otevřel svazek, který mi poslali přátelé z Horní Plané: Šumava v proměnách času, první číslo Revue Jungbauerova šumavského vlastivědného spolku.
Ale kdež, žádné ticho a šumění a dřevěné nářadí, žádný regionalistický kýč a sentiment. Úvodní svazek revuemapuje šumavské boje uplynulého století. Někdy tiché, někdy spíš drsné. Pár střípků z těch šumavských bojů: Editor Martin Bürger se zkouší dopátrat přesných fakt kolem pochodu smrti, procházejícího Horní Planou na sklonku války, a zjišťuje, že se prameny i svědkové proklatě liší. Historik Vladimír Horpeniak v článku o odsunu Němců z Kašperských Hor letmo zmiňuje příběh faráře z Mouřence, který je námětem na poemu: Když byl nařízen odsun, farář prý zahájil přísný půst – sekulárně by se řeklo hladovku, ale ještě než došlo k odsunu, zemřel doma, na tom svíravě krásném Mouřenci/Sankt Maurenzen nad ohbím Otavy.
Z článků vyplývá, že i konání tak pokojné, jako založení hornoplánského Šumavského muzea v meziválečném období, mělo aspekt bojový – šlo totiž také o dobové „národní obrození“ šumavských Němců. A z bojů nejtišších: Hugo Rokyta, iniciátor vzniku expozice ve Stifterově domku, si přál věnovat svou obrovskou knihovnu bohemik a pragensií na Strahov, ale brzy po jeho smrti začali přátelé nacházet její trosky v antikvariátech…
Co by na to děl velký sklenovač harmonie nad boji idejí i boji vnitřních démonů Adalbert Stifter? Dobová fotografie z vlastivědné slavnosti roku 1930 ukazuje, kterak vezou „Stiftera“ jako živý obraz na alegorickém voze.
Neznámý ochotník, který Stiftera tehdy hrál, vypadá jako Trautenberk. Šumava zdraví Krkonoše.
