Grafitti na Churchillově pomníku můžeme číst jako takový pokus o přepsání jeho symboliky. Společenský rozměr kauzy je přitom evidentní: jsou-li ctěny pomníky rasistů, nemá sama taková společnost problém s rasismem?
Chtěly vyvolat debatu o Churchillovi. Nápis na soše odkazuje k boji za rovnoprávnost, tvrdí jeho autorky |
Naše dnešní boje o pomníky odráží prohlubující se rozštěpení uvnitř české společnosti. I když se zdá, že jde v první řadě o kulturní boj, pozorovatel nemusí být marxistou, aby v pozadí dokázal dešifrovat jeho hlubší socio-ekonomické zakotvení.
Zatímco ve sporech o Koněva a Vlasova rezonovalo hlavně dnešní geopolitické ukotvení České republiky a vděčnost sovětským vojákům byla jen zástupným tématem při řešení vztahu k putinovskému Rusku, v případě Mariánského sloupu to byly zase rostoucí ambice národně konzervativního tábora ve věci společenského vlivu. Barevný nápis na Churchillově památníku má ke sporu o historii nejblíže, alespoň na první pohled: vždyť zdánlivě jen nastoluje otázku, jestli byl nebo nebyl rasista.
U muže, který se pohyboval přes padesát let v nejvyšších patrech politiky, prošel si africkými bojišti, několik let působil na ministerstvu kolonií a stál v čele slábnoucího britského impéria v časech druhé světové války, lze očekávat rychlý úspěch při hledání výroků potvrzujících jeho rasistické názory. Ostatně, toto téma má i své samostatné heslo na Wikipedii, tak to ani laikovi nezabere moc času.
Periodické hanobení jeho pomníku v Londýně je motivováno kritikou pro vyvolání hladomoru v Bengálsku v roce 1943, v čemž mělo v rámci jeho vojensko-strategického uvažování hrát roli právě i přesvědčení o nestejné hodnotě Indů a Evropanů. Nejběžnější argument, který člověka napadne, že přece přesvědčení o hierarchii lidských ras bylo zcela běžnou intelektuální výbavou příslušníka vyšších pater tehdejšího britského establishmentu, problém se sochou umístěnou na pražském náměstí v roce 2020 nijak neřeší.
Exprezident Klaus: Churchill byl produktem své doby, jeho socha do Prahy patří. Stejně jako Koněvova |
Není těžké dovtípit se, za co vše mohou být lidé 21. století Winstonu Churchillovi vděční. Jeho pomník byl vztyčen proto, že byl ochoten nezdolně bojovat proti fašismu a komunismu na obranu pluralitní společnosti, právního státu a liberální demokracie, a to i v okamžiku, kdy stál osamocen.
Je jistě užitečné vzít v potaz, že demokracie je vždy závislá na rozsahu uznání, tj. na tom, kdo v daném období je zařazován mezi plnoprávné. Tento okruh s postupujícími staletími stále rozšiřujeme, byť zdaleka nejsme na konci, protože formální rovností před zákonem se uznání zdaleka nevyčerpává. Snad by mohlo být lepší – alespoň pro účely vztyčování pomníků – pokrokářsky nahlížet na minulost jako na cestu k dnešku, než na ni chtít rigorózně uplatňovat naše dnešní hodnoty a pokud tehdejší lidé nesmýšleli stejně jako my, tak je vymazávat.
Není příliš těžké ani obhájit názor, že Churchillovi vděčíme za to, že v 21. století můžeme veřejně diskutovat o svobodě, rasismu a útlaku. Na druhé straně, navzdory všemu uvedenému, nelze se divit tomu člověku, který jen s rozpaky pohlíží na monument muže, o němž ví, že jeho předky a přeneseně i jeho samého považoval za neplnohodnotné lidi.
Dvě nebezpečí
Je paměť takového člověka také méně hodnotnou? Demokracie je prý diskuse, alespoň tak to říkal Masaryk. Máme jedinečnou příležitost toho využít. Zatím se však v médiích a na sociálních sítích setkávám spíše s posměšky, sarkastickými narážkami či povýšenými odsudky, protože je přece jasné, kde tkví historická pravda.
Byl rasista, napsal vandal na sochu Churchilla v Praze. Radnice už graffiti odstranila |
Z kauzy poškození Churchillova pomníku vyplývají dvě nebezpečí. Za prvé, pokud čin zredukujeme jen na otázku vandalismu a v potrestání vandala nalezneme řešení, bude to znamenat, že problém rozšířených rasistických postojů v dnešní české společnosti alibisticky odkládáme na později a nebudeme se o něm bavit. Tedy ústřední společenský rozměr kauzy zcela mineme.
Za druhé, můžeme pomník odstranit. Zbavili jsme se přece monumentu rasisty, tak je kauza vyřešena a můžeme se zase věnovat své uspokojující spotřebě. Hrdina druhé světové války, je-li můj pohled správný, se stal obětí vnitřních, nedostatečně řešených konfliktů v české společnosti. A problém našeho rasismu se nevyřeší kázáním historiků o tom, jak to vlastně bylo.
