Ruská hra na mírotvorce v kavkazském regionu má několik vad na kráse. Ta hlavní je ta, že mírové jednotky mají být pokud možno nestranné. Jenže Rusové mají v tomto nepokojném regionu své historické zájmy a od 17. století je prosazují se zbraní v ruce. Podle včerejších zpráv Rusko opět bombardovalo Gruzii mimo jihoosetinskou enklávu a ruské tanky se pohnuly směrem na jih od jihoosetinského centra Cchinvali. Mírové operaci se tato čistá invaze opravdu nepodobá.
Tentokrát si ovšem ruští vojáci namalovali přilby namodro a vešli do separatistické jižní Osetie v nové roli. Zatímco v minulých stoletích platili na Kavkaze za koloniální dobyvatele, teď se z nich stali mírové sbory. Ve skutečnosti ale jejich cíle zůstávají stále stejné: Moskva cítí Zakavkazsko jako svůj zranitelný měkký podbřišek, potřebuje zde být přítomna nejen kvůli historické fobii z tureckých nájezdů, ale hlavně kvůli ropě a plynu.
Strategická naleziště a ropovody i plynovody vedou jak přes severní Kavkaz, tak přes Gruzii. Kdo je bude kontrolovat, respektive kdo bude kontrolovat státy, přes které černé zlato teče, ten bude i určovat jak politiku, tak ekonomiku celé oblasti. Moskva nemůže strpět, aby se Gruzie stala členem NATO a bývalé sovětské základny obsadili američtí vojáci. Konflikt v jižní Oseti, která je šikovně vklíněna do gruzínského území, je pro Rusko jedinečnou příležitostí tohle všechno překazit. Proto Rusko vyprovokovalo konflikt.
Proč zrovna teď? Někteří analytici nevylučují, že svou roli sehrála olympiáda. Pozornost světa je soustředěna do Pekingu a válečné zločiny se na prvních stranách neudrží dlouho. Zda této situace využila Moskva a vyprovokovala zahájení bojů právě na začátek srpna, či se snažila zvrátit běh věcí Gruzie, to není jasné.
Rozhodující mohl být i nadcházející prosincový summit NATO, kde se Gruzie bude opět ucházet o členství v alianci. Zemi, kde se válčí, pozvánka předána nebude, o což Rusku jde. Jak vzhledem k ekonomické i politické převaze Ruska nad Gruzií na mezinárodním poli, tak i k jeho vojenské přesile je výsledek války předem jasný. Postup Rusů směrem do gruzínského vnitrozemí to jen potvrzuje.
Gruzínci nezdědili Osetince po Sovětském svazu, jak tvrdí někteří osetinští politici. Do Jižní Osetie přišli Osetinci ze severního Kavkazu mnohem dřív, než se SSSR zrodil. Gruzínci zdědili ale národnostní problém a zmatek, který sovětští vůdci na Kavkaze různým přesídlováním a vysídlováním vytvořili. I když Gruzie udělala mnoho chyb ve vztahu ke svým menšinám, Tbilisi právem stále pokládá Jižní Osetii za své území. Žije zde sice kulturně i nábožensky odlišný národ, ale až do roku 1991 žádnou nenávistí vůči Gruzíncům netrpěl.
Teritoriálně by oddělení Jižní Osetie znamenalo pro Gruzii katastrofu. Připojením Jižní Osetie k Rusku by si Gruzie uzavřela centrální přechod přes severní Kavkaz a Rusko by se dostalo do nebezpečné blízkosti gruzínské metropole Tbilisi. Kromě toho taková teritoriální změna by na dlouho uzavřela Gruzii vstup do NATO, které Tbilisi pokládá za jediného možného garanta vlastní bezpečnosti v budoucnu. Navíc postavení gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho bude anexí enklávy otřeseno, vnitropolitická situace se vyostří, pravděpodobně až k pokusům o státní převrat.
Podle posledních zpráv se zdá, že Rusko se odhodlalo k otevřené okupaci části Gruzie, což bude pro Tbilisi znamenat prohranou válku. Navíc Saakašvili obnovení teritoriální celistvosti Gruzie pokládal za svůj hlavní úkol. Jeho přátelení se se Západem není dáno jen vzájemnými sympatiemi, ale i vírou západních spojenců ve schopnosti a sílu Saakašviliho. Tato víra bude otřesena.
Saakašvili již nebude pokládán za nadějného partnera. Pravděpodobně bude ohrožena i americká vojenská pomoc Gruzii a financování gruzínské armády, která se má rozrůst na sto tisíc vojáků. I vojenská základna nedaleko Jižní Osetie, kterou Gruzínci budovali za pomoci USA, zřejmě nebude mít valný smysl, pokud se válka bude vyvíjet podle ruského scénáře.
Protože včera podle zahraničních agentur Rusové bombardovali území v bezprostřední blízkosti Tbilisi, dost těžko se Gruzie ještě zmůže na něco jiného než na výzvy k míru.
