"Nejenže nepřibylo hlasů pro KSČM, je jich dokonce téměř o dvě stě tisíc méně," pochvaluje si šéfredaktor MF DNES Robert Čásenský (5. 6.). Jeho kolega z Týdne Dalibor Balšínek uvažuje podobně: "Jedinou dobrou zprávou z celého rozpačitého výsledku voleb je fakt, že komunisti a sociální demokraté nezískali dostatek hlasů, aby vládli této zemi."
Obě hodnocení jsou zbrklá a pomýlená. Měřit výsledek komunistů jen srovnáním s minulými volbami, kdy byli extrémně úspěšní, nemá příliš smysl. V kontextu čtvera voleb do Poslanecké sněmovny, které proběhly v minulých deseti letech, je letošní výsledek KSČM lepší standard. V roce 1996 dostali 626 tisíc hlasů, o dva roky později 658 tisíc, v roce 2002 přišel neočekávaný úspěch v podobě 882 tisíc hlasů, a letos se kyvadlo vrátilo k normálu (685 tisíc).
Také to, že sociálním demokratům a komunistům unikla - o 338 hlasů - těsná většina, je zprávou spíše špatnou. Zejména pro ty, kteří by rádi KSČM oslabili a marginalizovali. Jedinou cestou, jak toho dosáhnout, je dostat komunisty do vlády, pokud možno v koalici se silnou sociální demokracií.
Několik týdnů před volbami vyšla kniha Adama Drdy a Petra Dudka s akronymickým titulem Kdo ve stínu čeká na moc. Tématem probíraným z různých stran jsou čeští komunisté po roce 1989. Autoři popisují pokusy o reformu komunistické strany, analyzují její program, nastiňují vývoj postoje ostatních politických stran a jejich představitelů ke KSČM, zabývají se problematikou tzv. vyrovnání se s minulostí (co říkají o komunistickém období dnešní učebnice dějepisu, jak je zobrazováno ve filmu, proč jsou stále populární tehdejší seriály), a ve zřejmě nejzajímavější části zprostředkovávají sebeprezentace několika komunistů z Mostecka.
Kniha je psána z antikomunistických pozic: KSČM je podle autorů přímou dědičkou KSČ, jde o nereformovaného dinosaura, její program je protidemokratický, populistický, demagogický a prototalitní, vystoupení jejích politiků jsou v rozporu s paragrafy trestního řádu zakazujícími propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod a česká justice by to neměla tolerovat. Při líčení vztahů komunistů s dalšími politickými stranami dávají autoři jasně najevo, že by KSČM - jednou dokonce označená za čerta - měla zůstat v izolaci.
Adam Drda a Petr Dudek jsou svými postoji blízko různým peticím typu "S komunisty se nemluví" či "Zrušme komunisty". Sama jejich kniha ale ukazuje dost jasně, že jde o bláhovosti, které rozhodně KSČM nijak neuškodí. Schizofrenie, s níž česká společnost a politika ke komunistům přistupuje, posiluje jejich vliv. Když jsme na počátku 90. let promarnili šanci komunisty zakázat, vede k jejich oslabení pouze jedna cesta: plně je zapojit do hry.
Tento plán nebude jistě po chuti těm, kteří se domnívají, že politika a etika jsou synonyma. Má ale jednu přednost: funguje. Komunistické straně dnešní stav, kdy s ní nikdo oficiálně nespolupracuje, ale každý dělá v zákulisí různé kšeftíky, naprosto vyhovuje. Nemá žádnou odpovědnost, může provádět permanentní volební kampaň s rabiátskou rétorikou a při každých volbách shrabovat většinu protestních hlasů. Pokud by ovšem třeba ministři sociálních věcí, zdravotnictví a dopravy byli komunisté, zákonitě by se musela chovat jinak a nepochybně by přišla o část svého elektorátu. Tuto strategii s úspěchem aplikoval již v 80. letech ve Francii Francois Mitterrand. Když v roce 1981 vyhráli jeho socialisté volby, přibrali do koalice také komunisty, kteří měli šestnáctiprocentní podporu a s Brežněvem v zádech byli skutečnou hrozbou demokratického režimu. Mitterrand vnutil komunistické straně společný program a přidělil jí čtyři nevděčné ministerské posty (dopravu, zdravotnictví, reformu administrativy a rekvalifikace). Po tříleté vládní zkušenosti se volební výsledky komunistické strany propadly a ve volném pádu pokračovaly po celé desetiletí: např. v roce 1986 dostali komunisté již jen devět procent hlasů.
Dokázal by Jiří Paroubek napodobit Mitterranda? Pravděpodobně ano, protože disponuje základními Mitterrandovými politickými kvalitami: bezskrupulózním intrikánstvím a nenasytnou touhou po moci. To ale neznamená bezzásadovost: Paroubek již minulý rok jasně formuloval podmínky, za jakých by pro něj byla účast KSČM ve vládě přijatelná (euroatlantická orientace, podpora eura, rozchod s minulostí, reforma strany, Právo 27. 6. 2005).
Jak dobře ukazuje esej Jaroslava Šebka o kauze Waldheim na protější straně, může se vyzdvižení osoby či osob spojených se spornou minulostí do vysokých státních funkcí stát katalyzátorem celospolečenské diskuse, která vyústí v zásadní přehodnocení historie. Také o tuto možnost jsme teď přišli. Pokračuje česká schizofrenie: komunisté jsou salonfähig na radnicích, ale ne v parlamentě - tedy pokud není zrovna potřeba dosadit na Hrad Václava Klause nebo schválit zákoník práce.
Jaký tipujete výsledek KSČM v příštích volbách?
