„Náramky“ měly výrazně zlevnit a zároveň zkvalitnit trestní politiku. Fungují tak, že pachatel odsouzený k trestu domácího vězení je povinen se zdržovat doma, v určených hodinách chodí do práce a dodržování režimu monitoruje náramek na noze. V případě opuštění domova vyšle signál monitorovacímu centru a následují další kroky. Trest domácího vězení sice lze ukládat i bez náramků, ale sofistikovaná technologie je řádově účinnější v hlídání pachatelů než namátkové osobní kontroly.
Vysoká kriminalita, chudoba i česká vesnice na ostrově. ‚Zapomenutý‘ Honduras volí prezidenta |
Česká trestní politika je drahá kvůli vysokému počet vězňů, jednomu z nejvyšších v Evropské unii. Vězení je přísný, ale velmi nákladný trest. Daňové poplatníky vyjde přibližně na 1500 korun na vězně a den. Náramky jsou řádově levnější, v průměru okolo 230 korun na domácího vězně a den. Logicky měly sloužit jako alternativa k věznění odsouzených i jako alternativa k vazbě. I kdyby dokázaly nahradit pět procent kapacity věznic, tj. cca 1000 vězňů, přinesly by úsporu okolo 460 milionů korun ročně.
Win-win pro všechny
Co je možná ještě důležitější, náramky snižují recidivu. Akademické studie vyhodnocující jejich kauzální dopady – z Argentiny, Austrálie, Francie – ukazují, že ve srovnání s vězněním je budoucí recidiva pachatelů nižší. Nadto domácí vězení představuje méně razantní zásah do života širší rodiny pachatele.
Náramky také mohly zredukovat další problém domácí trestní politiky, a to nadužívání podmíněného trestu odnětí svobody. (Třetina odsouzených odejde od soudu s „podmínkou“ jako s jediným trestem). Podmínka je trestem laciným, jelikož pachatele ani stát prakticky nic nestojí, ale vlastně nevíme, jestli účinným. Náramky mohly část podmínek nahradit a vyplnit mezeru ve spektru trestů, kdy pro určitý typ pachatelů je podmínka příliš mírná a vězení příliš přísné a nákladné.
Zkrátka náramky se zdají být win-win pro všechny. To bylo zodpovědným aktérům zřejmé vždy, však se na přípravě elektronického monitorovacího systému začalo pracovat už za ministra Jiřího Pospíšila v roce 2008. Původní koncepce byly ambiciózní a počítaly s nasazením až 2000 náramků. Další pokračování už je jen smutným příběhem dysfunkčního státu. První veřejná zakázka na provozovatele náramků byla vypsána roku 2010 a byla zrušena ještě před výběrem vítěze. Tento scénář – vypsání zakázky, následné zrušení, a vypsání nové, už správně nastavené zakázky – se opakoval dokola. Celkem šestkrát! Až šestý tendr v roce 2018 vedl k uzavření smlouvy s vítězným dodavatelem systémů, izraelskou firmou SuperCom. První náramky Probační a mediační služba (PMS) na nohy odsouzeným nasadila v září 2018.
Plány tou dobou už byly méně ambiciózní. PMS převzala 280 náramků, s opcí na další navyšování. Rozběh systému byl pomalý, po roce byly dodané náramky využívány jen z poloviny, maxima bylo dosaženo v lednu 2020 při 166 náramcích. Záhy po spuštění vypukly spory ohledně porušování závazků ze strany dodavatele (pohled PMS a ministerstva) a údajně přehnaných požadavků ze strany PMS (pohled SuperComu). Firma odmítla dodat dalších 120 náramků a během odvíjejícího se konfliktu jejich využití klesalo. Spory vyvrcholily nyní odstoupením od smlouvy a vypnutím systému.
Konkrétní důvody neúspěchu se lišily zakázku od zakázky, ale z odstupu let lze vyčíst chronické problémy. Od vyhlášení prvního tendru se ve funkci vystřídalo devět ministrů spravedlnosti. Časté střídání je náchylné k tomu, že nová garnitura zruší výběrové řízení vypsané tou předchozí. Na obhajobu nových ministrů lze říci, že k tomu měli své důvody. Například hned první tendr (ministryně Daniela Kovářová) provázela šuškanda, že je šit na míru konkrétní firmě a nevýhodně pro stát. „Považujeme za zvláště sporné, že by datové centrum měla držet a vlastnit soukromá firma,“ uvedl mimo jiné staronový ministr Pospíšil při jeho zrušení.
Opakujícím se problémem je požadování specificky českých řešení s velkým množstvím funkcionalit a odchylek namísto převzetí prověřeného fungujícího řešení ze zahraničí. Překomplikovanost a nutnost rozsáhle vyvíjet sytém pro české potřeby stály zřejmě za krachem tendru v roce 2015, do kterého se nikdo nepřihlásil, stejně jako za spory se současným dodavatelem.
Absurdní třešničkou na dortu bylo oficiální vyjádření ministerstva při zrušení tendru v dubnu 2013: prý by zakázka byla předimenzovaná, protože počet odsouzených k domácímu vězení se snížil v důsledku amnestie. Jako by nebylo zřejmé, že věznice (i ty „domácí“) se rychle znovu naplní.
Šetření na nesprávném místě
Daňového poplatníka nakonec konkrétní důvody nemusí zajímat. Podstatný je výsledek: po deseti letech snah byly náramky v provozu jen tři roky a sehrály v trestním systému zcela symbolickou roli. Po většinu času hlídaly okolo 100 osob a nyní nefungují vůbec. A rozhodně nás nemá uklidňovat, že se za ně alespoň mnoho peněz neutratilo (odhadem dosud 50 milionů korun). Šetření na náramcích je ukázkovým šetřením na nesprávném místě. Za neutracené desítky milionů za náramky už deset let rok co rok platíme stovky milionů za zbytečně velké věznice a vyšší kriminalitu.
Na příběhu náramků snad nejvíc zaráží, že všichni relevantní aktéři mezi politiky a úředníky je celou dobu chtěli. Ale nastavení procesů, pravidel a motivací ve státní správě je zřejmě už natolik dysfunkční, že stát není schopen sofistikovanější technologickou inovaci zavést i přes upřímný zájem všech zúčastněných. Nyní ministerstvo spravedlnosti na svém webu oznamuje, že „příprava nového řešení elektronického monitorování osob je delší dobu ve vysokém stádiu příprav a bude předložena novému vedení ministerstva“. Jinými slovy, chystá se sedmá veřejná zakázka. Je těžké se ubránit skeptické otázce, proč bychom měli doufat, že tentokrát už skončí úspěchem.
Autor je vedoucím katedry národního hospodářství na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
